KAREL ČAPEK: ANGLICKÝ PARK

V roce 1917 měl tu čest rok vyučovat na zámku Chyše na severním Plzeňsku, který se pyšní anglickým parkem i poměrně zachovalým zámkem v anglickém střihu architektonicky vybraném. A potom po letech mohl sám navštívit Anglii, ze které si uchoval takovéto zápisky.

Stromy jsou snad to nejkrásnější na Anglii. Také ovšem louky a strážní četa, ale hlavně stromy, krásně plecité, staré, rozložité, volné, ctihodné a robustní stromy. Stromy v Hampton Courtu, Richmond parku, Windsdoru a já nevím kde ještě. Možná že ty stromy mají velký vliv na torysmus (lůžek okvětních) v Anglii. Myslím, že udržují aristokratické pudy, historismus, konzervativnost, celní ochranu, golf, dům lordů a jiné zvláštní a staré věci. Byl bych asi náruživým labouristou, kdybych bydlil v ulici Železných balkónů nebo v ulici Šedivých Cihel; ale sedě pod dubem křemelákem v Hampton Parku pocítil jsem v sobě povážlivou náklonnost uznávat hodnotu starých věcí, vyšší poslání starých stromů, harmonickou košatost tradice a jakousi úctu ke všemu, co je dosti silné, aby se udrželo po věky věků.

Zdá se, že v Anglii je mnoho takových prastarých stromů; skoro ve všem, co tu člověk potkává, v klubech, v literatuře, v domácnostech, je nějak cítit dřevo a listí staletých, ctihodných a strašně solidních stromů. Tady vlastně člověk nevidí nic okázale moderního; jenom podzemní dráha je nová, a proto je asi tak ošklivá. Ale staré stromy a staré věci mají v sobě skřítky, duchy výstřední a šprýmovné; také Angličané mají v sobě skřítky. Jsou nesmírně seriózní, vážní a ctihodní; najednou to v nich nějak zaharaší, řeknou něco pitvorného, vyletí z nich drobet skřítkovského humoru, a už zas vypadají solidně jako stará kožená židle; jsou asi ze starého dřeva.

Nevím ani proč, ale tato střízlivá Anglie mi připadá nejpohádkovější a nejromantičtější ze všech zemí, které jsem viděl. Snad je to pro ty staré stromy. Nebo ne: to asi dělají trávníky. To dělá to, že se tady chodí po lukách místo po cestičkách. My ostatní si troufáme chodit jen po cestách a pěšinkách; to má jistě ohromný vliv na náš duševní život. Když jsem viděl prvního gentlemana brouzdat se po greenu v Hampton Parku, myslil jsem, že je to pohádkový výjev tvora, ačkoliv měl cylindr; čekal jsem, že pojede do Kingstonu na jelenu nebo že začne trsat, nebo že na něj přijde zahradník a strašně mu vynadá. Nestalo se nic, a konečně i já jsem se odvážil pustit se rovnou přes louku k onomu dubu křemeláku, který stojí na začátku tohoto listu na krásném palouku. Nestalo se nic dál; ale nikdy jsem neměl pocit tak neomezené svobody jako v tomto okamžiku. Je to velice zvláštní: tady patrně člověk neplatí za škodnou zvěř. Tady neexistuje o něm ponuré mínění škarohlídů, že pod jeho kopyty tráva neroste. Tady má právo jít po louce, jako by byl čeleď rusalčí nebo velkostatkář. Myslím, že to má značný vliv na jeho uklidněnou povahu a světový názor. Otevírá to zázračnou možnost jít jinudy než cestou a přitom sebe sama nepovažovat za škodnou, rošťáka či snad anarchistu.

O tom všem jsem přemítal pod dubem v Hampton Parku, ale posléze i staré kořeny tlačí. Posílám vám aspoň obrázek, jak takový anglický park vypadá. Chtěl jsem tam nakreslit také jelena, ale přiznávám se, že jej nedovedu věrně vystihnout zpaměti.

LONDÝNSKÉ ULICE

Pokud se pak týče Londýna samotného, páchne povšechně benzínem, spálenou trávou a lojem, na rozdíl od Paříže, kde k tomu přistupuje zápach pudřenky, kávy a sýra. V Praze páchne každá ulička jinak; zlatá poněkud předraženěji a nenormálně, po této stránce nic nemá nad Prahu. Složitější je to s hlasy Londýna; tam uvnitř, na Strandu nebo na Piccadilly, to vám je, lidi, jako přádelna s tisíci vřeteny; to to drnčí, rachtá, přede, bublá, sviští v masivním shonu a hrčí tisící nacpanými motory, busy, auty a parními mašinkami; a vy sedíte na střeše busu, který se nemůže pohnout kupředu a drnčí naprázdno, protřásáte se jeho rachotem a poskakujete na místě jak nějaká divná vycpaná loutka. Pak jsou postranní ulice, gardens, squares, roads and groves and crescents až po tu humpoláckou ulici v Notting Hillu, kde toto píši vašim zrakům; všelijaké ulice Dvou Sloupů, ulice Stejných Mříží, ulice Sedmi Schůdků Před Každým Obydlím a tak podobně dále; nuže, zde jakési zoufalé variace na „i“ ohlašují prodavače mléka, bědující „jejej“ znamená prostě třísky na zatápění, „uó“ je válečný pokřik uhlíře, a příšerný řev delirantního námořníka zvěstuje, že nějaký chlapík veze na prodej pět hlávek kapusty v dětském kočárku. A v noci se tu lovely páří kočky stejně divoce jako na střechách Palerma, přes všechny pověsti o anglickém puritánství. Jen lidé jsou tady tišší než jak je známe jinde; debatují spolu jen na půl huby a koukají, aby byli už doma. A to je to nejpodivnější na anglických ulicích; tady neuzříte ctihodné dámy vyhodnotit na rohu zrovna, co se přihodilo u Smithů nebo Greenhornů, ani somnambulně putovat milence čtyřručně se vedoucí, ani sedět na zápraží počestné občánky s rukama na kolenou (mimochodem: tady jsem ještě nezahlédl truhláře, ani zámečníka, ani dílny, ani tovaryše, ani učně; tady jsou jen krámy, samé hokynářství, samá Westminster Bank a Midland Bank Limited), ani muže srkající drinky na ulici, ani lavičky na rynku, ani zevlouny obecné, ani povalovače střídmé, ani služky, ani penzisty, zkrátka nic, nic, nic; londýnská ulice je jen takové koryto, kterým protéká život, aby už byl za zdmi domova. Život a pro velké zážitkové akce užitkové akce zužitkovávající přívod. Na ulicích se nežije, neokouní, nemluví, nestojí ani nesedí; ulicemi se jenom probíhá honem za neodkladným cílem, neboť čas jsou soustavně vydělávané peníze. Tady ulice není ten nejzajímavější lokál, kde vás potkává tisícerá podívaná a mluví k vám tisícero dobrodružství do duše; lokál, kde lidé piští na sebe nebo se porvou, hlučí, koketují, relaxují, básní nebo filozofují, chodí na stranu a vychutnávají život teď a tady a dělají fórky nebo politiku a shlukují se ve dvojice, ve trojice, v rodiny, v zástupy nebo v revoluce třídní a prvotřídní. U nás, v Itálii, ve Francii je ulice jakási velká hospodská nálada nebo veřejný sad, náves, shromáždiště, hřiště a tyjátr, rozšířený domov a zápraží pro holky a kluky; tady je něčím, co nepatří nikomu a nikoho zase nesbližuje s ostatními; tady nepotkáváte živáčky a věci, zde je jenom míjíte.

Člověk u nás vystrčí hlavu z okna, a už je venku na ulici. Ale anglický domov není od ulice oddělen jen záclonou v okně, nýbrž ještě udržovanou zahrádkou a mříží, břečťanem, trávníčkem a živým plotem, klepátkem na dveřích a odvěkou tradicí. Anglický domov musí mít svou vlastní zahrádku, neboť ulice mu není divým a rozkošným sadem; musí mít na zahrádce svou vlastní houpačku nebo hřiště, protože ulice mu není hřištěm ani zábavnou skluzavkou. Poezie anglického domova je zaplacena tím, že anglická ulice je bez poezie. A tady nikdy nepotáhnou ulicemi revoluční davy vpřed, protože ty ulice jsou na to příliš dlouhé. A příliš fádní.

Ještěže jsou tu k mání busy, koráby pouště, velbloudi nesoucí vás na hřbetě skrze cihelnou nekonečnost Londýna. Je mi jednou ze záhad, že si nepopletou cestu a ulice, ačkoli se většinou neřídí podle slunce ani podle hvězd, vzhledem ke zdejší časté oblačnosti. Nevím dosud, podle jakých tajných kódů rozezná šofér Ladbroke Grove od Great Western Road nebo Kensington Park Street. Nevím, proč dává přednost tomu, ujíždět do East Actonu, místo aby jel do Pimlica nebo Hammersmithu na severu. Je to totiž všechno tak podivně shodné, že nechápu, proč se dotyčný kuliferda vlastně specializoval na East Acton. Snad tam má domek, jeden z těch se dvěma sloupy a sedmi stupni u dveří. Ty domky vypadají trochu jako rodinné hrobky; pokusil jsem se je nakreslit, ale ať jsem dělal co chtěl, nedosáhl jsem výrazu dosti beznadějného; mimoto nemám s sebou šedivou barvu, kterou bych je v závěru natřel.

Abych nezapomněl: Ovšemže jsem se byl podívat na Baker Street, a vrátil jsem se strašlivě zklamán realitou. Není tam ani stopy po Sherlocku Holmesovi; je to bezpříkladně počestná obchodní třída, jež nemá vyššího cíle než ústit do Regent´s Parku, což se jí po dlouhém úsilí téměř povede. Dotkneme-li se ještě stručně její podzemní stanice, vyčerpali jsme vše, i svou trpělivost za jeden den.

TRAFFIC

Ale jakživ se nesmířím s tím, čemu se tady říká „traffic“, totiž s frekvencí na ulicích. Já jsem keep the frequency clear, tedy Trefík, co má rád pouliční ruch rapu a tance. Vzpomínám s hrůzou na den, kdy mne poprvé importovali do Londýna. Nejdřív mne vezli vlakem, pak běželi nějakými nesmírnými zasklenými halami a strčili mne do mřížové klece, jež vypadá jako dobytčí váha; to je lift, a jelo to dolů ošklivou pancéřovou studní, načež mne vytáhli a prchali křivolakými podzemními chodbami; bylo to jako hrozný sen. Pak tam byl takový tunel nebo kanál s kolejemi, a tam přiletěl bručivý vlak; mrskli mne do něho, a vlak letěl dál, a bylo tam těžké a plesnivé dusno, patrně z blízkosti pekla; načež mne znovu vyklopili a běželi novými katakombami až k pohyblivým schodům, jež rachotí jako mlýn a ženou se do výše i s lidmi; říkám vám, je to jako horečka. Pak ještě několik chodeb a schodišť, a přes můj odpor mne vyňali na ulici, kde mi kleslo srdce. Bez konce a přerušení se sune čtyřnásobný pás vehiklů; busy, úpějící supící mastodonti řítící se ve stádech s hejny lidiček na zádech; předoucí auta, náklady, parní mašiny, cyklisti, busy, busy, get busy, letící smečka aut, běžící lidé, traktory, ambulance, lidé šplhající jako veverky na střechy busů, nové stádo motorových slonů, tak, a teď to všechno stojí, mručící a drnčící příval, a nemůže to pokračovat dál; ale ani já nemohu dál, vzpomínaje na muka, která tehdy ve mně vzbudila představa, že musím přeběhnout na druhou stranu ulice. Podařilo se to jistojistou námahou a jistojistým úspěchem, a od té chvíle jsem bezpočtukrát přeťal překřižoval londýnské ulice; ale jakživ se s nimi nesmířím.

Tehdy jsem se vracel z Londýna zdrcen, zoufalý, zhroucen na duchu i na těle; poprvé v životě jsem pocítil slepý a zuřivý odpor k moderní civilizaci. UGLY PEOPLE BE QUIET!!!!!!!!  Zdálo se mi, že je něco barbarského a katastrofálního v tom strašném nakupení lidí sardinek; prý jich je tady sedmapůl miliónu, ale já jsem to nepočítal. Vím jenom, že první dojem z této veliké hromady byl skoro tragický; bylo mi úzko, a bezmezně se mi zastesklo po Praze, jako když se malé dítě ztratí v lese. Ano, beze všeho se vám přiznám, že jsem se bál: bál jsem se, že se nevyznám a ztratím, že mne přejede autobus, že se mi něco stane, že jsem ztracen, že lidský život nemá ceny, že člověk je zvětšená bakterie hemžící se po miliónech kopií prázdných lebek prázdných frází na nějakém plesnivém bramboru, že to snad je jen ošklivý sen, ošklivý vtip, že lidstvo vyhyne na nějakou hroznou katastrofu, že člověk byl a bude bezmocný, že se dám pro nic za nic do pláče a že se mi budou všichni pošklebovat: všech sedmapůl miliónu lidí. Snad jednou později pochopím, co mne tak na první pohled vyděsilo a naplnilo nekonečnou úzkostí; ale dobrá, dnes jsem si už trochu zvykl, jdu, běžím, uhýbám, jezdím, šplhám na střechy vehiklů jak tak zmiňovaná veverka nebo se střemhlav řítím lifty a tubami jako každý jiný, ale jen za jedinou cenu: že na to nesmím myslit vědomě. Jakmile si chci připomenout, co se kolem mne odehrává, mám zase mučivý pocit něčeho nekalého, obludného a katastrofálního, s čím si nevím rady. A pak se mi, víte, nesnesitelně stýská po domově na Vinohradech.

A někdy se to všechno zastaví třeba na půl hodinky: prostě proto, že je toho příliš mnoho. Někdy na Charing Gross se utvoří uzel, a než to rozmotají, stojí plno vozidel od Banky až někam po Brompton, a vy zatím můžete ve svém vehiklu přemýšlet, jak to bude vypadat za dvacet let. Protože taková zácpa nastává patrně tuze často, přemýšlí o tom mnoho lidí. Není dosud rozhodnuto, bude-li se chodit po střechách nebo pod zemí; jenom je jisto, že na zemi to je již vyloučeno, což je pozoruhodná vymoženost moderní civilizace, není-liž pravda? Co se mne týče, dávám přednost zemi, jako obr Anteus. Nakreslil jsem vám malůvku, ale ve skutečnosti to vypadá ještě hůře, neboť to hlučí jako fabrika; šoféři však netroubí jako blázni a lidé nikterak nelamentují; je to přece jen klidný vychovaný lid.

Zatím jsem mimo jiné rozluštil, že divý pokřik „o–ej–ó“ na ulici znamená brambory, „oi“ je olej a „u–ú“ je láhev s něčím záhadným. A někdy se na největší ulici postaví na kraji chodníku celá kapela a hraje, fouká do trumpet, bubnuje a vybírá penny; nebo si stoupne před okna taliánský tenor a zpívá Rigoletta, Trubadúra nebo horoucí zpěv touhy „To jsem se škrábla, ale nejsem škrabajzna“, docela jako v Neapoli. Zato však jsem potkal jediného člověka, který si hvízdal; bylo to na Cromwell Road a byl to mouřenín.

HYDE PARK

A když mně bylo nejsmutněji v zemi anglické – bylať anglická neděle zamořená nevýslovnou nudou –, pustil jsem se po Oxford Street; chtěl jsem jít prostě na východ, abych byl blíže vlasti a jejích „výhod“, ale spletl jsem si směr a putoval jsem přímo k západu, pročež jsem se ocitl u Hyde Parku; říká se tam Marble Arch, protože je tam mramorová brána, která nevede nikam; nevím vlastně, proč tam stojí. Bylo mi jí poněkud líto, i šel jsem se na ni juknout; a přitom jsem to uviděl, a běžel jsem se tam kouknout, protože tam byly hloučky lidu. A když jsem pochopil, oč se jedná, bylo mi hnedle radostněji.

To je takové velké prostranství, a kdo chce, může si přinést židli nebo řečniště nebo vůbec nic a může začít debatovat. Za chvíli ho poslouchá pět nebo dvacet nebo tři sta lidí, odpovídají mu, odporují, kývají hlavami a někdy zpívají s řečníkem pobožné nebo světské hymny. Někdy oponent získá lid na svou stranu a chopí se sám slova; někdy se zástup dělí pouhým štěpením nebo pučením jako nejnižší organizmy a buněčné kolonie (lidi opravdu nejsou jinačího rázu než takto pojmenované soustavy!, a to si hrají na dobré a na špatné, na krásu a na ošklivost.) Některé hloučky mají pevnou a vytrvalou konzistenci, jiné se neustále drobí a přelévají, rostou, bobtnají, množí se nebo se rozptylují. Větší církve mají takové pojízdné kazatelničky, ale nejvíce řečníků stojí prostě na zemi, cucají mokrou cigaretu a kážou o výhodách vegetariánství, o pánubohu, o výchově, o reparacích nebo o spiritismu. Jakživ jsem neviděl něco podobného.

Protože jsem já hříšný muž už mnoho let a mnoho let jsem neabsolvoval žádná kázání, šel jsem poslouchat. Přidal jsem se ze skromnosti k malému a tichému hloučku; mluvil tam hrbatý mladík s krásnýma očima, patrně polský žid; po delší době jsem pochopil, že jeho tématem je jenom školství, i přešel jsem k velkému zástupu, kde na kazatelničce poskakoval starý pán v cylindru. Zjistil jsem, že zastupuje jakousi Hyde Park Mission; házel rukama tak, že jsem se bál, že přelítne přes zábradlíčko. Dalšímu zástupu kázala starší dáma; nejsem nijak proti ženské emancipaci, ale ženský hlas, víte, člověk to zkrátka nesnese poslouchat; přece jen ženská je pro veřejnost od přírody handicapována svým orgánem (myslím hlasivkovým). Když řeční dáma, mám vždycky pocit, že jsem malý nezbeda a že mne maminka hubuje. Proč hubovala ta anglická lady se skřipcem, jsem dobře nepochopil; vím jen, že křičela, abychom šli do sebe. V dalším zástupu kázal katolík pod vysokým krucifixem; poprvé v životě jsem viděl hlásání víry kacířům; bylo to moc hezké, a končilo to zpěvem, v němž jsem se pokoušel zpívat druhý hlas; bohužel jsem neznal melodii. Několik zástupů se věnovalo výhradně zpěvu; to se postaví doprostřed mužíček s taktovkou, udá áčko, a celý zástup zpívá, dokonce velmi solidně a polyfonicky; chtěl jsem jen mlčky poslouchat, neboť nejsem z téhle farnosti, ale soused, gentleman v cylindru, mě vybídl, abych také zpíval a nepoflakoval se, i pěl jsem nahlas a velebil Hospodina beze slov i bez melodie. Jde tudy zamilovaný párek, mládenec vytáhne z úst žváro a zpívá, dívka taky zpívá, zpívá starý lord a mladík s pálkou podpaždí, a ošoupaný mužík uprostřed kruhu diriguje graciézně jako ve Velké opeře; nic se mi tady dosud tak nelíbilo. Zpíval jsem ještě se dvěma jinými církvemi a naslouchal kázání o socialismu a zvěstování nějaké Metropolitan Secular Society; postál jsem chvíli u maličkých debatních hloučků; jeden neobyčejně otrhaný gentleman zastával konzervativní společenské zásady, ale mluvil tak strašně cockney, že jsem mu vůbec nerozuměl; jeho odpůrcem byl evoluční socialista, podle všech známek lepší bankovní úředník. Další hlouček byl jenom pětičlenný; byl tam jeden snědý Ind, jeden jednooký v placaté čepici, jeden vykrmený arménský žid a ještě dva mlčenliví muži s lulkami; jednooký tvrdil v jakémsi strašlivém pesimismu, že „něco je někdy nic“, kdežto Ind zastával radostnější názor, že „něco je vždycky něco“, což opakoval a dokazoval dvacetkrát v docela chatrné angličtině. Pak tam stál jeden dědeček, měl v ruce dlouhý kříž a na něm standartu s nápisem „Thy Lord calleth thee“; povídal něco slabým a chraptivým hláskem, ale nikdo si ho nevšímal. I zastavil jsem se, ztracený cizinec, a dělal jsem mu posluchače. Potom jsem chtěl jít po svém, neboť byla už noc; ale zastavil mne nějaký nervózní člověk a nevím, co mi to říkal; odpověděl jsem mu, že jsem tu cizí, že Londýn je strašný průser, ale Angličany že mám rád; že jsem už viděl kus světa, ale že máloco se mi tak líbilo jako řečníci v Hyde Parku. Než jsem to vše vyklopil, stálo kolem nás deset lidí a tiše naslouchali; mohl jsem se pokusit o založení nové církve, ale nenapadl mne žádný dosti nepochybný článek víry a krom toho neumím dost dobře anglicky, a proto jsem se vytratil fuč.

Za mříží v Hyde Parku se pásly ovce; a když jsem se na ně díval, jedna, patrně nejstarší, vstala a začala bečet; i naslouchal jsem jejímu ovčímu kázání, a teprve když domluvila, šel jsem domů, spokojen a očištěn jako po bohoslužbě. Mohl bych na to navázat výtečné úvahy o demokracii, anglické povaze, potřebě víry a jiných věcech; ale raději nechávám celé události její přirozenou krásu.

FERDINAND [rozuměj: BLOCH] V EXILU

(od bravurně laděné dámy pátračky čtivého faktu Anne–Marie O´Connor: DÁMA VE ZLATÉM)

Na počátku roku 1941 začaly bít německé rozhlasové stanice na poplach. V regionech Jugoslávie hustě osídlených Němci se bezbranným německým obyvatelům děje bezpráví! Utiskují je kořistničtí Slované! Ferdinand sledoval situaci s velkými obavami. Proč ještě neutekl baron Gutmann s Luise a jejich malými do Švýcarska? Nebe nad Ferdinandovým světem a jindy častokrát důmyslným čelem krapet víc potemnělo.

Druhého dubna 1941 napsal Ferdinand v zoufalství starému příteli Oskaru Kokoschkovi:

Drahý příteli a profesore,

velmi mě potěšilo, že jsem od Vás dostal po tak dlouhé době zprávy. Jsem moc rád, že se Vám daří dobře přežít v exilu a že jste stále tím statečným bojovníkem, jakého jsem poznal. Na Vašem místě bych se zpakoval do Ameriky. Jestli je to možné, jeďte ihned! Z Evropy zbyde jenom hromada trosek a sutin a možná tak skončí celý svět. Pro umění tady nebude místo několik desítek let! Moji drazí jsou v Kanadě, ve Vancouveru. Chtějí, abych za nimi přijel, ale už jsem na to dost starý. Uvažuji o tom, ale myslím, že jsem propásl tu správnou chvíli. Místa na lodích jsou vyprodaná na celé měsíce dopředu, k dostání nejsou ani plachetnice! Včera se u mne stavěl Váš přítel dr. Ehrenstein. Dostal vízum do Ameriky, ale jak se tam dostane?

Ve Vídni a v Čechách mi sebrali úplně všechno. Nenechali mi jediný suvenýr. Snad časem dostanu ty dva [Klimtovy] portréty své nebohé manželky i ten svůj. Měl bych se to dozvědět tento týden. Jinak jsem naprosto ožebračený a pravděpodobně budu muset pár let žít velice skromně, dá-li se toto živoření nazývat vůbec životem. V mém věku a bez sloužících, na které jsem byl zvyklý, je to často nesnadné. Naštěstí mám zde v Ženevě a v Lausanne pár dobrých kamarádů.

Jsem teď tedy „amortizovaný“ a budu vyčkávat, jestli se dožiji nějaké spravedlnosti. Pak s radostí odložím své kladivo. Z doslechu vím, že ve Vídni a v Praze se dějí strašlivé věci. Z celého srdce Vám přeji vše dobré a posílám Vám co nejsrdečnější pozdravy.

Váš starý a Vám vždy hluboce oddaný Ferdi.

P.S.: [Franz] Werfel je v Hollywoodu

P.P.S.: z Carla Molla se stal nacista nad nacisty!

Kokoschka sdílel Ferdinandovo rozhořčení. Pracoval na protestním obraze s názvem Anschluss – Alenka v říši divů. Ringstrasse je v plamenech a Rakušané si zakrývají oči a uši, zatímco vojáci nestydatě rabují Vídeň. Za ostnatým drátem stojí nahá plavovlasá žena – árijský ideál – a ukazuje prstem na diváka, jako by říkala: Tohle se může klidně přihodit i tobě.

Čtyři dny poté, co Ferdinand sepsal poslední vůli, došlo na jeho nejhorší obavy. Šestého dubna začala Luftwaffe bombardovat Bělehrad a do Jugošky vtrhla německá vojska plná zášti. Země se o jedenáct dní později vzdala takovému nátlaku. Ferdinandova neteř Luise teď žila v „Nezávislém státě Chorvatsko“, kde pod diktátem nacistů vládlo fašistické hnutí ustašovců.

GUTMANNOVI

Nikdy se úplně nevysvětlilo, proč Luise a Viktor nevěnovali obezřetnější pozornost a péči mračnům, která se nad Jugoslávií začala hrozivě stahovat na počátku roku 1941.

Před hrozící německou invazí je varoval i britský agent zpravodajské služby, ale Viktor zůstal imunní vůči tomuto varování. Přece neopustí náhle všechno, co jeho famílie v Jugoslávii dlouhá léta budovala!

Bylo krásné jaro a louky zalévané vydatnými dešti rozkvetly pestrobarevnými květinami. Nelly vyrážela pěšky do cikánské osady na okraji Belišće a se svou „černou krasavicí“, kobylkou Babou projížděla slunečnicovými políčky. Cválala odmala skvěle – naučil ji to husar, který do Jugoslávie uprchl před ruskou revolucí.

Otec měl to jaro fůry práce a řadu věcí jí neřekl. V Záhřebu zkonfiskovaly úřady majetek dvanácti tisícům Židů a předaly ho do rukou Chorvatů. Židovským studentům byl odepřen přístup do vysokých škol, židovští vládní zaměstnanci byli ze svých míst vyhozeni a židovským právníkům a lékařům bylo zamítnuto provozovat praxi. Synagogy se zavřely a opuštěné pustly.

Nelly bylo teprve dvanáct let a neměla o ničem ani tušení. Viktor a Luise se snažili děti před těmito zprávami uchránit, jak to jen šlo. Mysleli si, že stačí, že celá rodina přešla na katolickou víru. Gutmannovi žili odjakživa velmi nežidovsky a slavili netradičně Vánoce i Velikonoce na konkurenční katolický způsob. Teď ale, zničehonic, Nelly nesměla docházet do školy. Židé měli zakázaný vstup i do biografů, aby „svou přítomností nepošpinili kulturní prostředí“. Život začínal být nepochopitelný.

Své obdivuhodné a poněkud rezervované rodiče považovala Nelly za neomylné.

Její život musel zvenčí všem připadat parádní – otec byl bohatý baron z vážené rodiny, jejíž členové už několik staletí uzavírali sňatky se šlechtou, matka, vyhlášená sedmikráska, pocházela z portugalského rodu, jehož rodokmen sahal až do patnáctého století. V dětství ji léčila slavná ranhojička Gertrude Bienová, která patřila k nejlepším vídeňským pediatrům vůbec. Ale její rodiče byli často příliš zaneprázdněni vlastními životy a z Nelly vyrůstalo zdrženlivé a vážné stvoření. Luise ji láskyplně přezdívala Trottel, což znamená moula; bylo to míněno sice v žertu, ale hodně to vypovídalo o propasti, která zela mezi okouzlující kráskou matkou a její malou zakřiknutou holčičkou.

Nelly trávila velkou část roku v klidném Belišći, daleko od plesů a oper, kterými žila její matka. Belišće leželo několik kilásků jižně od maďarského území nedaleko dunajského přístavu Vukovar.

Pár kilometrů odsud se nacházel Osijek se starobylou pevností a secesními baráky. Vše bývalo součástí obřího rakousko-uherského mocnářství, ale rozpad impéria na střepiny jako by otupil veškerý bývalý lesk. Dál na jihu se rozkládalo malebné horské středisko Sarajevo s minarety, baňatými cibulovitými kupolemi a zahalenými muslimkami, chápete.

Belišće vděčilo za svou existenci Viktorovu dědečkovi Aladarovi, který založil dřevařskou společnost a vybudoval v lesích mezi Maďarskem a Jugoslávií železniční spojení. Na důkaz uznání a díků obdržel šlechtický titul, císař Franz Joseph ho poctil svou návštěvou a daroval mu zlaté hodinky.

Srbové a Chorvaté tady mezi sebou běžně uzavírali manželské svazky a na kraji vesnice žili v klidu a míru Cikáni. Když padl soumrak, vzali do ruky housle, sedli k cimbálu a hráli smutné svůdné melodie, které hrabě Czernin přirovnával k „milování vestoje“. Nelly ochotně nosila starým cikánským vdovám jídlo a oblečení, aby mohla ty zvláštní písně poslouchat. Matka dokonce najímala cikánskou kapelu, aby hrála na večírcích, které s manželem pořádala.

Gutmannovi žili ve velkém domě, který společně sdílely 3 rodiny velkého klanu. Každá měla svůj vlastní byt s prostornou jídelnou a obývacím pokojem, kde se všichni mohli scházet a bavit. Viktorův bráška Erno, milovaný strýc Luisiných dětiček a zbožňovaný otec dcerky Elinor, všechny bavil sestavováním astrologických předpovědí a tabulek.

Dny ubíhaly v příjemném poklidu jako stránky Nellyiných učebnic, ale pak se všechno naráz změnilo.

*

Rodina na Viktora a Luise tlačila, aby z Jugoslávie zvedli raději kotvy. Strýc Leopold, vysoký přísný muž, jehož Nelly znala jenom zběžně a který uprchl ve zlé předtuše do Kanady, prosil, aby za ním přijeli do Vancouveru, že si založí společnou firmu na obchod se dřevem. Pro Viktora to ale bylo něco nemyslitelného. Není snad dřevařské impérium Gutmannových jedním z nejdůležitějších podniků v Jugoslávii?

Erno si tak jistý nebyl. Jednou u večeře vytáhl horoskop Adolfa Hitlera. Předpovídal těžkopádnou děsivou budoucnost pro všechny.

Ale kdo by bral astrologii vážně? Ernovu koníčku se přece celé roky vysmívali. Ten Hitlerův horoskop bude nejspíš jen odrazem Ernova vlastního strachu.

Ale Erno trval na svém, že jeho manželka s dcerkou musejí vyklidit pole a zdrhat do Švýcarska. Malá Elinor zoufale plakala při pomyšlení, že musí opustit milovaného taťku. Není-li v Belišći bezpečno pro ně, nemůže tam přece být bezpečno ani pro něj! Když naložili do vlaku fofrem kufry a Erno pomohl své malé holčičce do vagonu, mávala mu na rozloučenou s uslzeným obličejíčkem přitisknutým na okno.

*

Když rodina přišla o majetek ve Vídni, stala se pro Viktora a Erna ochrana jugoslávského dřevařského impéria dvojnásob důležitou starostí. Ale bylo čím dál jasnější, že zůstat v Jugoslávii bude velmi nebezpečné.

Vzhledem k hrozícímu válečnému konfliktu povolala švýcarská vláda z Jugoslávie své občany. Patřila mezi ně i Nellyina vychovatelka. Nelly z toho měla nelíčenou radost. Byla to surová Švýcarka, která ji za trest tahala za dlouhé copy.

Když německá armáda překročila jugoslávské hranice, Gutmannovi stále ještě byli v Belišći.

Pro Nelly běželo všechno ještě chvílemi postaru. Otec byl v prvních dnech neuvěřitelný kliďas. Když za ním přišla skupinka úředníků vyslaná loutkovou nacistickou vládou, hrál na klavír a dokonce je nechal chvíli netrpělivé čekat, než dokončil skladbu.

V květnu přijel do sídla továrny zástupce ustašovské vlády. Zuřil, že většina akcionářů již zdrhla za hranice a své akcie zaregistrovala u zahraničních bank. Chtěl převzít nad továrnou kontrolu.

O několik dní později si pro Viktora přijeli nějací muži. Nevrátil se domů a Luise dostala jenom ironický vzkaz, že ho možná odkráglujou, „aby se vyřešila rychle ta věc s akciemi“. Šlo o jasné zastrašování, protože Viktor pro ně měl mnohem větší cenu živý než mrtvý. Když slíbil, že se pokusí získat potřebné podpisy pro převod akcií, propustili ho. Prozatím.

V říjnu definitivně došla úřadům trpělivost. Předvolali si Viktora i Erna a nařídili jim, aby urychlili převod akcií. Erno, který na jednání přišel vyparáděný do svého nejlepšího obleku, zdvořile protestoval. Řekl, že se jménem rodiny ptá, proč by se měli vzdát největšího dřevařského koncernu v zemi, když ho budují už několik generací a když pod jejich vedením velmi dobře prosperuje.

Opravdu, proč by měli? Odpověď zněla, že by s Ernem celou záležitost rádi prodiskutovali v Záhřebu a že ho vyzvednou doma. Erno tedy požádal hospodyni, aby mu sbalila pár košil a dost inzulínu na několik dní; byl totiž diabetik. Ale nedaleko Záhřebu sjelo auto na neznámou odbočku a skončilo na místě, kde se za ostnatým drátem choulila spousta zbídačených lidí s tvářemi zkřivenými hrůzou.

Erno nevěřícně zíral, jak moc jej zaskočila ukrutnost podlé nelítostné světové války. Ocitl se v tajném koncentráku Jasenovac, kde byli Židé a Srbové zabíjeni ručně, aby se ušetřilo za plyn a kulky. O pár hodin později už stál v pořadí s dalšími mukly a jeden ze strážců mu naprosto nevzrušeně podřízl krk.

Kde je tatínek? ptala se v dopise malá Elinor ze Ženevy, když jí najednou od něj přestaly chodit dopisy.

Gutmannovi neměli tušení. Věděli jenom, že se Erno nevrátil.

MUŽ BEZ SKRUPULÍ

Na podzim roku 1944 postupovaly spojenecké armády kupředu. Vstoupily na půdu Francie a v srpnu ze zajetí osvobodily Paříž. Rudá armáda překročila hranice Jugoslávie a tlačila německé jednotky k porážce. Problémy nastaly též Japoncům.

Ti mazanější z Vídeňanů pochopili rychle, že je načase začít si dělat dobré oko i u protistrany pro případ, že by Hitler nakonec prosral svůj plán. A tak v září 1944 sroloval Ferdinandův právník Erich Führer portrét, na kterém Kokoschka zvěčnil v kožených kalhotách a s mysliveckou puškou Ferdinanda Bloch–Bauera, českého cukrovarnického magnáta, jehož ve věku čtyřiatřiceti let pobláznila sedmnáctiletá Adele Bauerová, nejslavnější modelka vůbec od malíře Gustava Klimta, s níž se zasnoubil roku 1899. Plátno odnesl do příslušného kanclu, kde mu potvrdili, že jde o „zvrhlé“ dílo. Ochotně dali na rub plátka štempl „Zvrácené umění“ a vrátili ho Führerovi, který potřeboval mít jistotu, že ho nikdo neobviní, že vyváží z Říše kulturní skvosty.

Nacističtí byrokraté nepovažovali Kokoschkovo umění za nijak zdařilé a tedy cenné. Jeho zkonfiskovaná plátna se prodávala na aukcích pod cenou a nebyl o ně nijak valný zájem. Göring se dokonce pokusil prodat jeden obraz jakémusi zahraničnímu korespondentovi.

Führer se s portrétem rozjel do Curychu. Se slovy: „Tady je váš obraz, pane prezidente,“ jej se zdánlivým respektem, který k němu ve skutečnosti necítil, předal v hotelové hale Ferdinandovi.

O řadu let později tvrdil Führer svým soudcům, že byl Ferdinand velice potěšen.

Je pravda, že Ferdinand byl velmi hrdý na skutečnost, že ho zachytil v reálu na plátnu právě Kokoschka. Ten žil teď v Londýně a dštil odtud ohnivou kritiku na nacismus. Na rozdíl od Molla nijak nezměnil své názory a postoje, aby vyhověl požadavkům doby. Na začátku roku 1944 si v médiích dokonce postěžoval, že když po něm školní dítka žádala, aby jim ukázal svoji zemi, nenašel ani jednu mapu Evropy, na které by bylo vyznačeno Rakousko. Všude se jen prostíralo Německo a ze zabraného Rakouska nezůstal ani ždibeček. „Britští čtenáři si jistě dovedou představit, jak zahanbeně jsem se cítil,“ psal Kokoschka v dopise socialistickým novinám Forward. „Je to pouhá náhoda, že první svobodná země, která se stala obětí nacistického agresora – jak bylo řečeno na moskevské konferenci –, nemá jako jediná v celé Evropě vyznačené hranice?

Jak v budoucnu najdou britští turisté cestu do země, která v Británii proslula svou příslovečnou Gemütlichkeit, bude-li Rakousko vygumováno z britské mapy?“

Ferdinand daroval svůj portrét Švýcarské národní galerii v Curychu. Dílo nejlepšího žijícího rakouského malíře se už nikdy nemělo podívat do vlasti, ač Vídeň vypsala na Ferdinandovu hlavu odměnu. Zařídil vše potřebné, aby zůstalo v zemi, která mu poskytla blahodárný azyl.

Führer později konstatoval, že při cestě za Ferdinandem riskoval svůj život, ale záznamy v archivech jasně dokládaly, že šlo o špionážní cestu, kterou podnikl ve prospěch SS. A nadto se zjistilo, že v roce 1938 vydělal ke svému ročnímu platu, který činil 1 000 říšských marek, další milion prodejem uměleckých předmětů vyvlastněných lidem, jako byl právě Ferdinand.

NERONŮV VÝNOS

Hitlerovy poslední překotné myšlenky patřily umění.

Ještě časně nad ránem 29. dubna 1945 blouznil ten zneuznaný umělecký sklon na dobytčí povaze Hitlerových snah pro velké Führermuseum, které chtěl vůdce vybudovat v Linzi pro hromaděné skvosty.

Hitlerovi „nohsledi“ rozkradli téměř dvacet procent evropských uměleckých děl. Nyní je ukrývali v solných dolech, mužských a ženských klášterech po celé Evropě i v sídlech nacistů, kteří teď byli na útěku. „Mé obrazy, které se nashromáždily v průběhu let, se nikdy nesmějí použít pro soukromé účely, ale jen pro rozšíření galerie v mém rodišti Linzi,“ napsal Hitler ve své osobní závěti, kterou nadiktoval sekretářce v podzemním bunkru v Berlíně. O dvě hodiny později spáchal společně s Evou Braunovou sebevraždu.

*

Věže immendorfského zámku stále chránily největší sbírku děl Gustava Klimta. Ale čas se nachýlil k finále a německých vojáků ubytovaných nedaleko se zmocňovala panika. Jejich velitelé se vzdali a Rusové od nich byli vzdáleni sotva den. O německé porážce už věděli dokonce i židovští otroci.

Jeden po druhém opouštěli Němci přidělené posty, pálili uniformy a průkazy dosvědčující příslušnost k jednotkám SS a pod jinými jmény si vytvářeli smyšlenou minulost.

Nad schodištěm zámecké věže dál čekaly Klimtovy obrazy. Nějací muži chvatně odvezli několik pláten, která patřila Belvederu, ale Klimty nechali na místě.

Z nedalekého Hollabrunnu, kde měly jednotky SS hlavní stan, se do zámku začaly trousit skupinky vojáků. V obličejích měli vepsanou čitelnou porážku, jejich dech čpěl alkoholem a ztrátami. Na žal vyžáhli všechny baronovy zásoby i celý vinný sklep.

Podle policejní zprávy se v Immendorfu konaly celonoční flámy, během nichž ze zámku utekl vyděšený kuchař. Vojenskou zdravotní sestru viděli, jak prchá přes trávník a mizí ve tmě. Nakonec „byl nucen opustit“ zámek i sám baron, i když podle jiných verzí utekl s dětmi již dlouho předtím. Na místě zůstali jen opilí esesmani s vědomím, že jejich vratká Říše utrpěla porážku a oni budou muset zaplatit účet za všechny nepopsatelné ohavnosti, kterých se dopustili pro svého milovaného Škůdce.

Ze zámku odešli ráno s kocovinou a velká dřevěná vrata nechali dokořán. Asi o hodinu později přijel na kole důstojník SS, vběhl dovnitř, za pár minut zase vyběhl ven, nasedl na bicykl a rychle odjížděl. Lidi ve městě vylekaly až hlasité exploze, po kterých se začaly kácet k zemi zámecké věže. Z oken se valil černý dým.

Věžičky, v nichž si tak rád hrával malý baron Johannes, olizovaly plameny. Lidé z města spěchali na pomoc s vědry vody, ale hašení nepomáhalo zastavit tu zkázu. Zevnitř se ozval napřed jeden obří výbuch a potom druhý. Některé zdi se rozvalily, země se otřásala, vzduchem létaly balvany. Všichni odsud zdrhali a zpovzdálí sledovali, jak se stavení mění v rozpálenou výheň. Uvnitř hořely i obrazy Gustava Klimta, které dříve náležely Ledererovým.

Oheň spolykal obrazy vytvořené pro vídeňskou univerzitu, které svého času vyvolaly takové pohoršení na veřejnosti a popichovaly nahatými postavami těhotných žen. Triptych, kvůli kterému byl Klimt vyloučen z Akademie a odstrčen do společnosti osvícené židovské buržoazie, zmizel.

Nastala éra dystopie, kterou malíř předvídal, a „temné síly“ ničily jeho obrazy.

Když se zámek zhroutil, pohřbil ve žhnoucím pekle i něžný portrét Schuberta sedícího u klavíru; jemný andělský obličej ubohé Mizzi Zimmermannové zmizel v plameni a proměnil se v popel, který rozfoukl vítr.

Wally, portrét svobodomyslné mladé štramandy a statečné ošetřovatelky z první světové války, jejíž půvaby nejprve ocenil (otestoval) Klimt, než ji přenechal kamarádu Schielemu, se proměnil v rudou pochodeň a zůstaly z něj jen černé oharky. Stejný osud potkal Přítelkyně, obraz dvou dam při milostné schůzce. V plamenech to měla spočítáno i Hudba II. i s éterickou panenskou dívkou s mandlovýma očima, která se probírá strunami loutny. Má se za to, že ohnivé peklo se stalo osudným pro jedenáct překrásných Klimtových obrazů, které patřívaly Ledererovým.

*

Zámek Immendorf nebyl jediný, který lehl popelem. Obdobné bizarní scény se odehrály po celém Německu. Ustupující důstojníci SS pořádali divoké pitky a rozlučku se svobodou, stráže v koncentračních lágrech ubíjely vyčerpané, kostlivcům podobné vězně, kteří byli svědky jejich mrzkých a krutých zločinů. Hraběnka Margit Thyssen–Bornemiszová uspořádala na rozloučenou opulentní večírek pro důstojníky SS na zámku nedaleko maďarských hranic, kde údajně podváděla svého manžela s důstojníkem gestapa. Během večera esesáci nahnali dovnitř židovské otroky a hosté si pro povyražení zastříleli na živé terče, aby se pak znovu vrhli do tance.

Jak ohavné. V magickém Salzkammergutu, Solné komoře, kde Bloch–Bauerovi trávívali léto a kde teď kvetly koberce pestrých květů, dosvědčili „obyčejní lidé, že docházelo k masakrům a masovým vyvražděním ubitím nebo zastřelením rodičů i dětí“. To vše měli na svědomí ustupující příslušníci SS, kteří před sebou hnali vyhladovělé Židy z koncentráku Mauthausen.

Bandy Hitlerjugendu a demobilizovaného wehrmachtu řádily čtyři nebo pět týdnů. Přidali se k nim dokonce i hasiči. V malebné horské vísce Eisenerz postřílel náhodně srocený dav nedaleko bývalého dolu na železnou rudu dvě stovky vyčerpaných židovských dělníků. V Neudorfu na předměstí Vídně přemluvila jakási žena svého přítele z SS, aby jí půjčil zbraň a ona si „mohla zastřelit pár Židů“.

*

S myšlenkou taktiky spálené země přišel sám Hitler. Na chlup stejně se choval i římský císař Nero, když při svém ústupu pálil vesnice a hmotné statky. Obdobnou taktiku uplatnili i Vídeňané v sedmnáctém století – když se k Vídni blížili Turci, zničili všechny domy před městskými hradbami. Hitler vydal v březnu 1945 nařízení ke zničení veškeré infrastruktury na území Třetí říše; vžila se pro něj přezdívka „Neronův dekret“. Už samotný název jasně vyjadřuje zlovolnost a zákeřnost, která se v nařízení ukrývala. Hříchy Třetí říše zaplatily svými životy miliony lidí a jednotky SS teď orgie ničení a zloby dovršovaly.

Jenomže Hitler byl kaput a Albert Speer, nacistický architekt, kterého Hitler pověřil splněním svého příkazu, začal ztrácet nervy.

Solný důl hluboko v hoře rakouské vesničky Alt Aussee ukrýval cenná evropská umělecká díla původně určená pro grandiózní Führermuseum v Linzi. Šlo o nefalšovaný poklad západní civilizace čítající přes šest a půl tisíce obrazů počínaje Van Dyckovým Gentským oltářem a konče Vermeerovou Slávou malířství a Michelangelovou sochou Madony z Brug.

Strážcem tohoto pokladu se stal nacistický župní velitel august Eigruber, který se na svém výsostném území choval královsky. Když se blížily americké jednotky, vyzýval k všeobecnému odporu a k boji do posledního dechu, muže, ženy a dítěte. Obsah podzemí v Alt Aussee odsoudil tak ke zničení. V dřevěných bednách označených nápisem „křehké“ byly do kaverny dovlečeny dvousetgramové bomby a Eigruberovy stráže měly dohlížet, aby po odchodu nacistů vybuchly. Naštěstí se našli tací, kterým takový záškodnický plán připadal pitomý a zbytečný. Podle některých zpráv to byl Hauptsturmführer Helmut von Hummel, pobočník Hitlerova osobního sekretáře, kdo se spojil s důstojníky a s lidmi z lomu. Považoval za nepřijatelné nechat tak obrovské množství cenností dočista zničit.

Den před příchodem Spojenců nařídil šéf výzvědné služby SS Ernst Kaltenbrunner bomby odstranit mimo dosah nebezpečí. Pak na rozloučenou políbil svou mladičkou milenku a vydal se strmým terénem k alpským vrcholkům pokrytým ledem, mezi nimiž se ukrývalo nebesky modré Atterské jezero. Pátého května byly doly pečlivě uzavřeny a u vstupů nastraženy výbušniny.

Požár na Immendorfu zuřil několik dní a zámek byl zcela zničen. Když k němu 8. května odpoledne dorazily jednotky Rudé armády, vítala je jenom ohořelá torza a z hlubin starého kamenného sklepa ještě tu a tam vyšlehly plameny. Rusové se snažili zachránit mezi rozvalinami zbylé poklady, ale z ruin se jim podařilo vytáhnout jenom dva ohořelé perské koberce. Z jedinečného uměleckého pokladu, slavné sbírky Klimtových obrazů, zbyla zuhelnatělá plátna s očouzenými postavami, která mezi doutnajícími troskami povívala v poryvech větru.

Malý Johannes přišel na spáleniště s otcem. Baron Freudenthal v roce 1943 ovdověl, manželka mu zemřela na tyfus, on zůstal sám s pěticí dětí na krku; v roce 1944 byl po pokusu o atentát na Hitlera suspendován důstojnické hodnosti.

Johannesovi bylo dvanáct let. Pozorně sledoval otcův obličej. Otec neplakal, ale od té události z něj byl zlomený muž.

Župní velitel Baldur von Schirach vyzýval Vídeňany, aby pozvedli zbraň proti „poslední barbarské hordě“ a chránili „zemi svých předků“, stejně jako to udělali proti Turkům. Po celém městě nechal vyvěsit plakáty s nápisy, že Vídeň se znovu stala pevností, kterou je potřeba hájit do posledního dechu a muže. Pak sám prchal před Rudou armádou.

Budova Secese byla v roce 1945 poničena bombardováním, ale – jak psal deník Arbeiter Zeitung – „tyto škody mohly být napraveny“. Poslední vyčerpaní vojáci wehrmachtu „naneštěstí“ používali poškozenou Secesi jako skladiště pneumatik pro osobní i nákladní auta.

Dva dny před příchodem Rudé armády pneumatiky zapálili, „aby nenechali vítězi žádný použitelný materiál“. Zuřící oheň začernil zlatavé listy a celou kupoli zlatého vavřínu. Chrám moderního nezaprodávajícího umění se proměnil v ohnivou pec a zřítil se. Dokonce i železný rám budovy se v žáru roztavil. „Za své vzala velmi hodnotná stavba; oheň ji zničil téměř do základů,“ referoval Arbeiter Zeitung. Ze Secese zbylo jenom rumiště kouřících oharků a její zkáza se stala konečnou kremací vídeňské umělecké belle époque.

Spojenci osvobozovali koncentrační tábory s vyhladovělými vězni, poskytovali jídlo vyčerpaným uprchlíkům a pronásledovali nácky. Pak jednoho dne otevřeli američtí vojáci vstup do dolu v Alt Aussee. S velkou opatrností – existovaly obavy, že uvnitř jsou nastraženy výbušniny – vešli do setmělé kaverny.

Strnuli v úžasu, když lampy ozářily nekonečné řady obrazů napěchovaných ve vyrubaných chodbičkách.

Uvědomovali si, že na pozadí milionů životů, které byly ve válce ztraceny, rovněž ztrácejí význam i tyto nádherné doklady lidské tvořivosti, ale přesto před nimi stáli v bezdechém obdivu starým mistrům.

*

Když Američané zajali říšského maršálka Hermanna Göringa, utíkal se zavazadly plnými uměleckých děl.

*

Klimtův zlatý portrét válku přežil. Adele přečkala Götterdämmerung, soumrak Bohů, hluboko v kartuziánském klášteře v Gamingu, horské pevnosti založené v roce 1330 a dříve proslulé vysokou intelektuální úrovní místních pracujících mnichů. Adele s bledým, křehkým obličejem, ztělesnění zlaté éry Vídně, zde byla skryta daleko od svého města, na než padaly bomby. Svět Klimtovy mozaiky byl porušen, ale majestátní výraz císařovny přežil.

Adelina rodina a přátelé byli šikanováni, vražděni, doháněni k sebezáhubě. Její jméno mělo navždy vymizet z povrchu zemského. Ale teď se vynořila, aby se – jako zářný klíč k nezpochybnitelné minulosti – přidala k těm, kteří to celé přežili.

ODŠKODNĚNÍ

Ferdinand válku přežil, ale ztratil velmi mnoho. Luise uvízla v komunistické Jugošce a zbývající členové rodiny žili buď v Kanadě, nebo byli po smrti. Jeho stará kamarádka Berta Zuckerkandlová proměnila svůj nový alžírský domov v salon pro americké vojenské velitele, ale pak ji – prakticky přes noc – zabila nákaza infekce. Ferdinandův bývalý parťák Carl Moll, nacistický blbeček, spáchal po válce sebevraždu společně se svou dcerou a jejím manželem.

Porážka Němců zdaleka neznamenala ende Ferdinandových ztrát. Jeho svět byl zrazen a podveden. Karl Renner, další z jeho bývalých přátel, který později stanul v čele poválečné vlády, prohlásil v dubnu 1945, že „restituce majetku drze uloupeného Židům by neměla směřovat k jednotlivým obětem, ale do společného restitučního fondu…, aby se tak zabránilo náhlému masivnímu přílivu lačnících exulantů.“ Podle Rennerových slov neměl „celý národ nést odpovědnost za náhradu škod způsobených Židům“.

Odškodnění tedy nebude automatické? To viděl Ferdinand jako alarmující. Jak se má vrátit do Vídně, když se z jeho domu na Elisabethstrasse stalo ředitelství železnic? Židé, kteří to udělali, nacházeli ve svých domovech cizí rodiny, které se z nich odmítaly vystěhovat jinam.

Erich Lederer, další židovský exulant a Ferdinandův kamarád, ztratil ve válce matku a sestru. Byl bez sebe smutkem a vztekem. Rodinnou sbírku Klimtových obrazů spálili Němčouři na zámku Immendorf a úředníci se mu zdráhali vystavit vývozní povolení na Beethovenovský vlys. Křehkou fresku ukrývali ve studené navlhlé zámecké kapli. Klimtovy portréty Erichovy sestry Elisabeth a matky Sereny se záhadně vynořily v Dorotheu, kde byly nabídnuty k prodeji. Portrét Sereniny křehké matky Charlotty zmizel ze světa úplně.

Válka skončila, ale soucitu ani lítosti se nedočkali.

*

Bruno Grimschitz, válečný ředitel Belvederu, napsal v květnu 1945 prohlášení, v němž dokonce uvedl, že muzeum „získalo v letech 1938–1945 přes dvě stě velmi hodnotných uměleckých děl, a to díky politice, která vedla k mimořádnému nárůstu muzejních fondů“. Šlo o eufemismus, kterým se maskovalo plundrování židovských sbírek.

Rakouská galerie si během války vytvořila prvotřídní sbírku Klimtových obrazů a nemínila se jí vzdát.

*

Někteří z Ferdinandových dědiců válku nepřežili, a tak Ferdinand v říjnu 1945 unaveně znovu přepsal svou poslední vůli. Polovinu majetku odkázal své nejmilejší neteři Luise, čtvrtinu synovci Robertovi, který pro něj pracoval jako tajemník, a čtvrtinu nejmladší Marii. Pořád mu zbývalo pár věcí, které po něm mohli zdědit: Erich Führer měl stále v držení Klimtův obraz Domy v Unteraichu u Atterského jezera, který Ferdinandovi čmajzl, a dokonce i knihy, které Adele původně odkázala ve prospěch knihovně. Věděl, že Belvedere získal zlatý portrét jeho manželky i Jabloň. Netušil ale, že má i Adelin druhý portrét a Břízy. Do Vídně se Ferdinand vrátit nemohl, neměl kam. V jeho domě stále sídlilo ústředí někdejší německé dráhy, která deportovala Židy do koncentračních táborů.

Bylo sice po válce, ale pro Ferdinanda vše skončilo traumatem. Zmizelo všechno, na co si potrpěl a co tolik miloval – lidé i život. Z někdejšího Ferdinanda zůstal vetchý dvaaosmdesátiletý stařík žijící v osamění jednoho hotelového kumbálu. Dvaadvacátého října 1945 podepsal svou konečnou závěť, a když krátké dny uprostřed listopadu začaly ohlašovat příchod zimy, našla ho pokojská jednoho rána při úklidu nejevícího už známky života. Byl to pro mě duševní úder a šok číst si díky Anne–Marie O´Connorové takový neslavný konec českého velikána, vážně.

Proto si připomeňme trochu více, kdo to vlastně byla ona zmiňovaná Adele i český záslužný podnikavec Ferdinand? Zase opět pomocí burcujících slov díky mistrně sestavenému románu Anne–Marie O´Connorové (in full effect).

Adele byla vždy jiná.

Therese milovala plesy a nadšeně jásala, kdykoli se mohla zúčastnit předtančení valčíku na plese v Opeře, kde vířila kolem tanečního sálu v jemně fialkových šatech z moaré, jež dokonale ladily s kytičkou šeříku přišpendlenou k bujnému jarnímu dekoltu. Adele mezitím spokojeně ležela doma na gauči, četla si Gœtha nebo se pouštěla do diskuzí o novém uměleckém hnutí.

Adele byla duchaplná, rozvážná a intelektuálně předčasně vyspělá na tehdejší poměry. Toužila studovat, ale takové touhy byly předem téměř vyloučeny. V roce 1897 se na 532 let starou vídeňskou univerzitu konečně mohlo regulérně zapsat i několik žen, ale pouze na filozofii. Od mladých dívek z vyšší vybrané společnosti, mezi něž patřila i Adele, se očekávalo, že budou trávit čas vyšíváním, čtením, případně soukromými hodinami jazyků nebo hudby a vyhlížet své životní poslání – totiž sňatek.

Jenže Adele k smrti nudily ptákoviny jako odpolední čaje a obědy, okolo nichž se měl točit veškerý její volný čas. Jak napsal Stefan Zweig, u dívek jejího postavení se předpokládalo, že se budou červenat, nebudou zastávat vyhraněné názory, budou si špitat a chichotat se „jako lehce přiopilé“.

Therese hořela vzrušením a nemohla se dočkat Adelina společenského debutu – až vyjde poprvé do společnosti mezi mladé dámy ve večerních róbách a upoutá mladé pány ve fracích a se skládanými cylindry, kterým se říkalo chapeux claques. Ovšem Adele projevovala o tyhle věci pramalý zájem a trpně snášela módu, která mladou ženu „uprostřed sešněrovala jako vosičku korzetem s ostrými kosticemi, spodní část těla zase široce nadula do obrovského zvonu, krk obepnula až po bradu a nohy zakryla po paty“. Tato paní móda nebyla spokojena, dokud z dotyčné „neudělala nešťastnou bytost politováníhodné bezmocnosti“, napsal Zweig.

V porovnání s uměleckým světem, který se na rušné Ringstrasse rodil prakticky přímo na prahu jejího domova, považovala Adele vídeňskou společnost za hloupou a povrchní. Bauerovi žili ve velkém pronajatém bytě v paláci Hermine Wittgensteinové. Hermine přemluvila svého otce Karla Wittgensteina, aby financoval stavbu nové budovy pro hnutí secesních umělců, v jejichž čele stanul Gustav Klimt. Wittgensteinové patřili mezi významné mecenáše a v jejich salonu pořádaly koncerty takoví machři jako Johannes Brahms, Gustav Mahler a Pablo Casals. Byty na Ringstrasse pronajímali dalším příznivcům a mecenášům umění a bydlet na takové adrese mělo svůj dobrý zvuk.

Mnohé z rodin, které se do vyšší společnosti vypracovaly, pocházely z provinciálních bavorských měst. Tak to bylo i v Adelině případě. Ale Adele už patřila ke generaci, která považovala těsný kontakt s uměním za své přirozené právo a nacházela v umění způsob, jak porozumět zběsile nastavenému světu kolem. „Nemusíte být uměleckým expertem, ale musíte vědět, co je pravé a ryzí. Co je vlastně styl. Musíte se ho naučit vidět,“ říkávala.

„Musíte si vypěstovat cit pro kvalitní věci. Naučíte-li se chápat velká umělecká díla, jak výtvarná, tak literární, dokážete posléze posoudit i to, zda jsou lidé hodnotní, či nikoliv.“ V přehnaně uhlazeném světě privilegovaných Vídeňanů se život ve světě umění považoval za něco vznešeného, téměř za náboženské poslání. A Adele byla zanícenou modernistkou. Rodiče však měli o budoucnosti své nejmladší dcery mnohem konvečnější představy.

Adelin otec byl ambiciózní muž a moderní podnikatel, který kráčel ve šlépějích Rothschildů. V době, kdy Adele dosáhla plnoletosti, byla banka Moritze Bauera sedmou největší v císařství a Bauer zastával funkci prezidenta železniční větve Orientbahn. Šlo o vídeňskou část velkého projektu, který zasponzorovaly německé banky, o železnici, která měla spojit Berlín s Bagdádem a na Východě kopírovat starodávné trasy karavan. Projekt podrobně sledoval korunní princ Rudolf a jednalo se o něm se samotným tureckým velkovezírem. Moritzovi ale dělaly starost nespolehlivé poměry na Balkáně, který svou etnickou různorodostí připomínal sud plný střeliva, a hrozilo, že neustálé třenice realizaci drahého projektu totálně znemožní. Ale roku 1888 postoupila trať až do Bělehradu, Sofie a Istanbulu a jezdily po ní luxusní vagóny Orient Expressu. Moritz získal pověst moudrého muže a osvíceného stoupence technických novinek. „Dnes jsem se tě pokoušel zastihnout telefonicky, ale nebyl jsi v kanclu. S ohledem na tvou obecnou averzi k telefonu jsem se rozhodl svůj pokus nadále neopakovat,“ vyplísnil jednou vlídně svého poněkud nefunkčního kolegu z Deutsche Bank, která železnici finančně založila. Židovským příznivcům moderních výdobytků techniky se dostalo odměny, kterou zaznamenala i Americká židovská ročenka – císař ocenil zásluhy Moritze Bauera Řádem Franze Josepha.

*

Starší dceru Therese Moritz úspěšně vkormidloval do sňatku s Gustavem Blochem, který pracoval jako právník pro Orientbahn. S pěti syny se mu tak dobře nezadařilo. Raphael odjel do zámoří, aby se stal bankéřem v New Yorku na Wall Street. Karl zemřel na zápal plic stejně jako Heavy D. Leopold zešílel, což byl elegantní způsob, jak se vyhnout konstatování, že u něj propuklo pokročilé stádium syfilidy. David ve třiadvaceti letech přišel o život v Itálii a Eugena, úspěšného byznysmena, připravila o život tuberkulóza.

Pro svou Adele si Moritz nedokázal představit lepšího nápadníka nežli Gustavova bráchu Ferdinanda Blocha. Ferdinand se stal kapitánem rozvíjejícího se průmyslu na zpracování cukrové řepy a dokázal snížit závislost Vídně na importu cukrů z Karibiku. Ve Vídni, kde platil cukr za jednu z nezbytných jedlých surovin, to znamenalo revoluční krok.

Představy Bauerových o Adelině budoucím životu se plně shodovaly s představami doby, kdy – jak píše Zweig – „prostředkem k docílení dívčí neposkvrněnosti bylo, že dívka nesmí být spuštěna z dozoru očí a nikdy nesmí být ponechána náhodě jen sama“ a „ženská bytost nemá mít tělesnou touhu, dokud ji muž kouzelnicky neprobudí“. K probuzení takové touhy smělo samozřejmě dojít jedině v posvátném manželském svazku. V tomto klášterním světě se věřilo, že „člověk dokáže podle chůze z dálky rozeznat mladou dívku od ženy, která již měla něco vážného s muži“. Dále Zweig píše: „Zejména ve Vídni byla atmosféra plná nebezpečné erotické nákazy, a mladou dívku bylo třeba držet zkrátka v naprosto sterilním prostředí… až do dne, kdy odejde od oltáře po boku svého manžela.“ Bohatá dívka se považovala za klenot, který je nutno zamykat, dokud pro něj rodina nenajde pravé umístění, kam si zaslouží být zasazen.

Tento postoj se ale pochopitelně měnil k lepšímu. Adele to viděla na císařské rodině i ve svém blízkém okolí. Alma Schindlerová, její kámoška z dětství, se chtěla stát skladatelkou a její rodina brala tyto ambice zcela seriózně. Alma byla dcerou rakouského krajináře Jakoba Emila Schindlera a nevlastní dcerou malíře Carla Molla, přítele dodnes populárního malíře Gustava Klimta. Rodina Almě tolerovala excesy a vzrušující polibky, které si vlhké vyměňovala se svým lektorem hudby, svobodným pánem Alexandrem von Zemlinským, jehož sestra Matthilde se provdala za nadějného mladinkého skladatele Arnolda Schönberga. A později se Alma směla v domácím salonu inkognito oddávat žhavým souložím na kavalci v náručí geniálního kavalíra dirigenta Gustava Mahlera, až se z toho častokrát chemicky fyzicky komicky červenala. Témata schémata všímavá vnímavá v popředí v pozadí přilnavá rozpínavá aktovka i taktovka, konstatujeme, že uvolněné chemické radikály zcela odpovídaly všudypřítomné středoevropské normě a beztak byla jejich dvojice fyzicky čipernější, než je dnešní mládež, protože tenkrát se u nich louky zelenaly, stromy dostávaly jejich košatost a vzduch byl ušetřen od exhalací… Takže rozbor molekulárních struktur v jejich případě obstál bez připomínek na výbornou od profesora světového významu, profíka Einsteina.

Přísně střežená Adele mohla takovou svobodu vybojovat jedině prostřednictvím sňatku.

*

Dohazované sňatky byly ve vyšší vídeňské společnosti běžným jevem. Muži hledali lásku nebo rozkoš u milenek někde bokem a jejich mimomanželské poměry vrhaly hanbu na osamělé manželky v domácnosti. Ale i zde bylo poznat určitý posun, a to především díky císařovně Alžbětě, nešťastné oběti nejznámějšího dohodnutého sňatku celé monarchie. Každý ve Vídni znal Alžbětinu historii. To, jak společně s bratry v dětství šťastně brázdila na koni lesní tišiny, vyrostla ve vynikající žokejku a milovnici dobrého umění, literatury a cikánské operetky čardášově šlehané na housle. Jak její ctižádostivá máti představila Alžbětinu starší sestru v rakouském lázeňském městečku Bad Ischl císaři Františku Josefovi, ale ten nemohl spustit oči od šestnáctileté kočky Alžběty. Jak mladinkou dívku provdali za císařepána s dlouhými kníry a jak později pobláznila Vídeň s drobounkými diamantovými hvězdičkami, kterými si ozdobila dlouhé tmavé vlasy. Radost na ní pohledět.

Byla považovaná za jednu z nejkrásnějších a zároveň i nejnešťastnějších žen Evropy. Zavřená v ponurém císařském paláci Hofburgu se svou tchyní, která ji dokonce omezovala přístup k vlastním dětem, trávila hodiny v tělocvičně na dřevěném náčiní vyrobeném na míru. K poťouchlému vídeňskému dvoru si vypěstovala hlubokou averzi. Psala teskné verše, SOS, snila o svobodném, nespoutaném životě a žádala jediné: „Až přijde čas mé smrti, položte mě na mořský břeh.“ A zapíchnul ji poměrně mladou v Ženevě u břehů jezera debilní spratek / mstivý vrahoun / postrach všech dobrotivých matek.

Z paláce nakonec utekla, cestovala po Evropě a nechávala vídeňskou aristokracii spekulovat a klevetit o svých milostných avantýrách. A místo aby vzbuzovala pohrdání a pohoršení, probouzela tato nešťastná císařova manželka všeobecné obdivování. Obyčejní Vídeňané ji považovali za lidovou princeznu a dali jí láskyplnou přezdívku Sissi.

V září 1898 dovršila Adele sedmnáctý rok. Bylo to v téže době, kdy císařovna Alžběta vykonala návštěvu sídla Mathilde Rothschildové u Ženevského jezera, a ve chvíli, kdy se chystala nastoupit na parník, ji pětadvacetiletý italský atentátník zprudka bodl do prsou. „Jak mohl zabít ženu, která nikdy nikomu neublížila?“ opakoval znovu a znovu znervóznělý císař. „Copak neví, jak moc jsem tu ženu miloval?“ obracel se zoufale ke své dceři.

Alžbětin život ani podivná smrt se však nestaly varováním pro záletnické ženy. Ty naopak chápaly Alžbětu jako symbol osamělé ženy uvězněné v manželství bez lásky.

Její příběh se však mohl stát varovným signálem pro Adele, která – když Ferdinand v říjnu toho roku navštívil Moritze a Jeannette u příležitosti oslavy jubilea jejich svatby –, ještě neslíbila, že se stane jeho poslušnou ženou.

Oslava vyžadovala další báseň. „Ruku v ruce jste přistoupili k oltáři vprostřed jara svých životů,“ přednášela Adele s komickou obřadností žoviální výstup, „a nyní jako ve sladkém snu dlíte mezi milovanými dětmi vprostřed blaženosti.“ Ferdinand byl zaujat až téměř hluboce zamilován do takového dívčího hlasu a projevu a podobě a šmrncu a naléhavosti k lásce. Co na tom, že podstatou tepla bauerovské domácnosti je tahle prachbídná poezie? On sám vedl spořádaný, ale nudný život. Bauerovi žili okamžikem a Ferdinand toužil ve skrytu duše oženit se s Adele a žít společně s nimi, život plný okamžiku, život plný vzruchu, protože každá budoucnost je teď.

OSVOBOZENÍ

Titovi partyzáni tutově vstoupili do Záhřebu 9. května 1945. Nellyin otec znovu a znovu fotografoval jednotky pochodující ulicemi za nadšeného provolávání slávy a hurá. Konečně volní! Mariin bratr Leopold naléhavě žadonil, aby přijeli do Kanady, ale Viktor se chtěl zapojit do obnovy země. Jeho rodina tady po generace stavěla železnice a položila základy průmyslu. Gutmannovi sem patří a budou pomáhat budovat novou Jugoslávii. Leopold si o Luise a Viktorovi myslel, že jim snad už definitivně hráblo.

Nová komunistická vláda si Viktorových slov a schopností cenila a slíbila mu funkci inženýra. Nelly a Franz začali znovu chodit do školy. Gutmannovi si oddechli úlevou.

Přežili to.

*

Ferdinand nestihl dát Luise poslední sbohem. Než zemřel, byla by ho ujistila, že jsou v bezpečí.

Nelly bylo šestnáct let a konečně si mohla dosyta užít procházek na čerstvém vzduchu, při nichž se nemusela ničeho obávat. Když toho listopadového dne otevírala po návratu ze školy dveře od bytu, cítila se téměř euforicky.

Otce doma nenašla, zato se od jednoho známého dozvěděla novinu, že ho zatkli. Zpanikařila. Matka byla na dovolené ve Splitu a ona dobře věděla, že otcův případ nebude chtít vzít žádný právník.

Poválečné procesy teprve začínaly. Kdekdo z nové komunistické pokřivené společnosti měl zálusk se vyhoupnout k moci a v následujících několika měsících byly za kolaboraci odsouzeny ke smrti stovky Jugoslávců, vinných i nevinných. Vše probíhalo velmi rychle – bývalí partyzáni dokazovali své revoluční zanícení a advokáti se oprávněně strachovali, že ujmou-li se Viktorovy obhajoby, mohli by snadno skončit jak on. Přesto přese všecko se některým zarytým nacistům, například Ante Pavelicemu, povedlo utéct před spravedlností.

Našli jediného člověka, který si troufl se ujmout Viktorova případu – srbského právníka, který měl určitou imunitu, protože patřil k národnosti, již Hitler odsoudil k vyhlazení. Soudní líčení probíhalo 20. listopadu, přičemž advokát dostal na přípravu jeden den a na rozhovor s Viktorem jednu hodinu.

*

V úvodním proslovu hřímal prokurátor jako pitomec, že bohatí muži jako baron Gutmann jsou ode dnů Velké francouzské revoluce „parazity vykořisťujícími pracující třídu své společnosti“. Obvinil Viktora, že napomáhal Němcům při přebírání průmyslu Chorvatska tím, že v roce 1941 převedl do německých rukou velké množství akcií rodinné firmy. Viktor opáčil, že převod provedli v zahraničí příbuzní bez jeho vědomí a souhlasu. Prokurátor dál tvrdil, že Viktor je zodpovědný za smrt několika stovek partyzánů, kteří s Němci bojovali u Belišće v roce 1943.

Viktor argumentoval, že jako Žid uvězněný v Záhřebu společně s politickými vězni neměl žádnou možnost organizovat fašistický útok na partyzány v Belišće.

„Gutmann je jedním z nejtěžších válečných zločinců a kolaborantů,“ trval na svém prokurátor. „Zaslouží si nejvyšší trest.“

Viktor Gutmann přežil nacistické věznění, aby ho teď samozvaní čtveráci neznalci historie odsoudili během okamžiku k tomu nejhoršímu, čeho se od nich člověk může dočkat.

Viktorův srbský advokát přišel s posledním zoufalým nápadem: Když je teď Jugoslávie republikou pracujícího lidu, ať dojede Nelly do Belišće a posbírá podpisy Gutmannových bývalých zaměstnanců, kteří dosvědčí Viktorovu nevinu. Hlasu dělnické třídy by přece měli soudci naslouchat právoplatně. Plachá pohublá dívenka se tedy vydala na cestu.

Městečko poničené válkou bylo mnohem tišší, než si ho pamatovala.

Nejprve se rozhodla jít za úředníky z otcovy továrny. Zaklepala na první dveře. Otec holčičky, se kterou si jako malá hrála, na ni zíral jako na ducha. Vykoktala ze sebe, oč jde. Ten muž věděl, v jaké situaci se Viktor ocitl, ale zabouchl jí dveře před nosem. V dalším domě otevřela na špehýrku manželka, a když Nelly poznala, zabouchla zbaběle také. Žádná z úřednických rodin ji nevpustila dál do domu.

V zoufalství se vydala pěšky k továrně, kde právě končila směna. Jeden z dělňasů, velký statný starší muž Nelly poznal. Srdečně ji objal a bez cavyků ji pozval k sobě domů. Postavil před ní talíř s čerstvými jitrnicemi a běžel vzkázat sousedům, že baronova dcera je naživu.

Zatímco dovnitř přicházeli další muži, Nellyin hostitel uchystal petici, ve které se pravilo, že baron Gutmann má plnou podporu dělníků z Belišće. Zažíval při tom radostné povyražení: Z Titovy Jugoslávie se stal stát dělníků a on má právo říci svůj chrabrý názor! Ostatní si tak jistí vyloženě nebyli a nechtěli se s podpisem unáhlit. Nakonec vzal jako první do ruky pero Nellyin hostitel a podepsal se s nadšením člověka, který cítí, že jeho názor má konečně nějakou váhu. Pak přistupovali jeden za druhým ke kuchyňskému stolu další muži.

Potom vzal dělník Nelly za ruku a vedl ji rozježděnou cestou do dalších domácností. Byla zrovna doba zabíjaček. Každá rodina pozvala baronovu dceru dovnitř, a než si muži opláchli ruce a podepsali se, nabídli ji k zakousnutí jitrnice. Nelly cítila, že nemůže dar odmítnout, a tak jedla jednu kalorii za druhou, až jí z toho bylo špatně.

Na nádraží čekali na Nelly zástupci proklaté komunistické mládeže, kteří se domákli o příjezdu dcery „židovského kolaboranta“. Bývalý Viktorův sluha Jozo počkal na Nelly za křovím kousek od nádraží a pomohl jí aspoň naskočit do pomalu projíždějících vagónů. Odjížděla tedy s peticí v kapse a s poslední jakous takous nadějí k záchraně člověka.

V Záhřebu pelášila rovnou k soudu, ale tam jí řekli, že otec bude za úsvitu hned další den zastřelen. Bylo pozdě odpoledne. Rychle přivedla malého Franze, který sotva chápal, co se s nimi děje. Dovolili, aby se Franz s otcem krátce rozloučil, a pak ho Joseph Gattin, katolický učitel a dobrý Viktorův a Luisin přítel, vzal za ruku a odvedl domů.

Nelly směla trávit s otcem poslední noc. Leželi spolu na dece a povídali si, zatímco ostatní vězni hráli při svíčkách dámu a kouřili nikotin. Viktor byl klidný a s Nelly jednal jako s dospělou holkou.

Mluvil o tom, jak půjde jejich život dál i bez něho. Během měsíců, které strávil ve vězení, si svou smrt přehrál v duchu tolikrát, že se přestal bát okamžiku úplně posledního.

Kousek od nich byl univerzitní děkan, který měl druhý den také předstoupit před popravčí četu. On i jeho rodina hlasitě vzlykali. „Pojďme kousek dál,“ pronesl Viktor, „leze mi to na nervy.“ Posunuli si deku do jiného kouta. Viktor pokračoval stejně nezaujatým tónem jako před chvílí. „Během posledních let bylo zastřeleno tolik lidí. Co znamená jeden navíc v počtu obětí?“

Jeden navíc? Představa, že ztratí otce, byla pro Nelly nesnesitelná a naprosto nestravitelná. Zaplavilo ji celé moře pocitů a na chvíli zavřela oči. Otcův hlas odezníval, až z něj zůstal jen vzdálený šepot.

Když znovu otevřela oči, třásl jí otec ramenem a šeptal její jméno. Téměř svítalo. Nelly se hrozně styděla. Prospala celou otcovu poslední noc. Viktor ji strávil četbou Gœthova Fausta. Pak vešli dovnitř strážní bestie a řekli Nelly, že má odejít.

Otec vstal, postupně si potřásl rukou se všemi strážnými a rozloučil se s nimi se srdečnou formálností. „Nashledanou, mnohokrát vám děkuji.“ – jako by právě odcházel ze společenské večeře, na kterou od nich dostal pozvání.

Nelly vtiskl do ruky Fausta a naposledy ji objal.

Strážní dovedli Nelly k vězeňským vratům. Vykročila do chladného rána. Obloha měnila barvu z temně indigové do bledé modři a ptáci začínali zpívat. Šla pustými ulicemi a připadala si jako v horroru. Z domů začínali vycházet první dělníci. V zimních kabátech kolem ní spěchali muži v montérkách a ženy se šátky na hlavách. V zemi rozervané válkou měl každý nějakou osobní traumatickou tragédii, o níž přemítal. Nelly se jim dívala do tváře, ale nedočkala se žádného chápavého opětovaného pohledu. Měla chuť je zastavit s křikem: „Copak vy nevíte, že můj otec stojí právě teď před popravčí četou?“

*

Viktora toho rána zastřelili a strážní si rozebrali jeho oblečení a boty. Luise vrátili jenom jednu z Viktorových knih – antologii „světové moudrosti“ od Gœtha. Snad dnešní mládež může být zaručená studnice moudrosti? Ach těžko tomu nasvědčuje její současný stav.

Předali jí i dopis, který Viktor úhledně napsal. Byl datován 30. ledna 1946, tedy dva týdny před popravou.

Viktor už tehdy pochopil, že jeho dny jsou sečteny.

Nejdražší Luise,

nejvyšší soud mé odvolání zamítl.

Nechci být v tuto chvíli ani sentimentální, ani patetický, to mezi sebou nemáme zapotřebí.

Jsem naprosto klidný. V průběhu těchto náročných měsíců jsem si tak zvykl na myšlenku smrti, že svůj osud přijímám s naprostým klidem. Bůh to tak chtěl, proto je to tak patrně snad dobré a správné.

Mám na srdci několik věcí. Za nejdůležitější považuji dvě. Ta první je, že Ty a děti byste měly udělat všechno, abyste co nejdříve a co nejlépe citově překonaly tyto hrozné časy.

Pro Tebe to bude těžší. Děti mají před sebou celý život, Ty jenom zhruba polovinu.

Měla by ses co nejvíce snažit hledět kupředu, nikoli nazpátek.

Zprvu to půjde těžko. A tím se dostávám k té druhé důležité záležitosti.

Přeji si, aby v budoucnu po Tvém boku zůstal a pomáhal Ti chlap, který se během této náročné doby ukázal být skvělým a ušlechtilým přítelem a čestným člověkem, chlap, který je Ti hluboce oddán. To vše samozřejmě za předpokladu, že to bude v souladu s přáním Vás obou.

Viktor si tedy povšiml, že se jeho dobrý přítel Joseph Gattin v posledních měsících do Luise zakoukal.

Toho muže Ti seslal Bůh na Zem. Jsem si jistý, že ocení jedinečný poklad, který v Tobě dostane k opatrování. Prosím Tě, udělej vše, abys dosáhla duševní rovnováhy a klidu a pohody a mohla myslet sama na sebe a na své blaho… Pokud jde o děti, o jejich budoucnost si nedělám žádné starosti. Vím, jak jsou skvělé. Byly tou největší radostí a chloubou mého života.

Nechci Ti psát o těch prokletých akciích. Hnusí se mi připomínat je v tomto dopise třeba jen jedním slovem…

Mám ještě tohle přání: Nelituj mě, prosím. Prožil a viděl jsem mnoho krásného a stejný osud, jaký čeká mne, potkal v uplynulých letech miliony dalších lidí.

Lituji jediné věci – že jsem Ti neuměl dokázat svou proudící lásku a nikdy Ti nedokázal vyslovit, jak moc jsem Tě vždycky miloval.

Nastotisíckrát líbám Tebe i děti.

Tvůj Viktor

P.S.: Přeji si, aby nezapadl ani můj případ, ani průběh celého procesu. Chci, aby se co nejvíce lidí dozvědělo o událostech pravdu, o nepravostech, ke kterým zde došlo, a aby bylo věnováno co největší úsilí ke zveřejnění všech dostupných důkazů.

***

Luise požádala o Viktorovy ostatky, ale správce věznice jí je odmítal vydat. Nevrátili jí ani Viktorovy hodinky. Když z vězení odcházela, všimla si, že strážný, který právě procházel přes vězeňský dvůr, má na sobě Viktorův drahý dlouhý černý plášť z vlny.

Došla do budovy ministerstva vnitra a čekala na špinavé lavičce, až na ni přijde ve frontě řada. Mohli by jí aspoň říct, kde je manželův hrob? Úředník se na ni podíval přes stůl a varoval ji, že jestli nepřestane opruzovat lidi kolem sebe, skončí stejně jako její muž.

*

Z Luise a dětí se staly vyvrhelové v nové společnosti snaživých dacanů a intrikánů. Nelly se uzavřela do sebe. Nebude žádný pohřeb, žádné rozloučení, žádná zádušní mše, nic. Jenom by to vzbuzovalo další nevoli, možná by se dočkali i něčeho horšího. Nelly už dobře znala podezíravé pohledy a šeptané nemístné poznámky. Svůj žal si nechávala sama pro sebe. V ústranní si prohlížela fotografii otce a strýce Erna, elegantní mladé barony v habsburské uniformě se zlatými prýmky a řadou medailí.

Po krásné Luise s dětskou tváří nezbylo ani památky. Luise si zoufala. V Jugoslávii nečeká žádná perspektiva ani ji, ani děti.

Pokusila se uprchnout, ale zadržel ji pohraničník s divokým svitem v očích. Zdálo se, že ten prevít je schopen čehokoli. „Máš nějaké peníze?“ dorážel. „Nebo šperky?“ Neměla téměř nic. „Můžeš něco obstarat?“ Zíral nepříčetným pohledem a mířil na ni puškou. Rozplakala se: „Zabili mi manžela. Jsem to jediné, co mým utrápeným dětem zbylo.“

„Mou manželku a děti uškvařili zaživa,“ odsekl jí na to a pohled měl ještě o něco nepříčetnější než před chvílí. „Jako prasata!“ Luise se s hrůzou dívala do šílených očí. Nechal ji jít na svobodu.

UPRCHLÍK

V roce 1948 byla vyhlášena nezávislost státu Izrael a Titova vláda oznámila, že Židé, kteří jsou oprávněni získat vízum, mohou odejít. Následovala prudká vlna příklonu k židovství. Lidé stáli dlouhé fronty, aby se setkali se záhřebským rabínem a konvertovali k judaismu. Během války jim mnohdy zachránila kejhák nežidovská babička nebo nelegitimní nežidovský otec, ale teď naopak stavěli na odiv své zapírané židovské předky a řada katolíků se nechávala obřezat, holt, nazdar hodiny.

Nastalá situace komunistickou vládu rozlítila do ruda ve tváři a na praporu, jenže Tito, který se stal dědicem vroucího kotle plného po okraj etnické nenávisti, se držel doktríny, která se oficiálně stavěla proti jakémukoli náznaku nacionalismu nebo rasismu, a tak do Izraele odcházeli konvertité spolu se skutečnými echt Židy, kteří přežili holocaust.

Luise a dětem pomohl opatřit víza vzdálený bratránek.

*

Nelly si svůj nový domov zamilovala při prvním pohledu na starověké kamenné stavby Jeruzaléma tyčící se v pouštním slunci. Nebyla ani sionistkou, ani partyzánkou, byla jen obyčejným sirotkem s velkým srdcem na dlani, který v nepřátelském světě po mnoha prožitých útrapách našel konečně útočiště. Everybody needs food, clothes and shelter. Byla obklopena lidmi, kteří si prošli peklem, a teď s upřímnou radostí vyznávali život, radost, velké ideály a lásku. Intelektuálové zde s úsměvem a v potu tváře obdělávali svá úrodná políčka. Nelly v Jeruzalémě navštěvovala zdravotnickou školu, pracovala na směny ve špitále a pomáhala Židům přesídleným z Jemenu. Někteří muži měli po boku i šestero manželek a pětatřicet dětí a v letadle chtěli rozdělávat oheň, aby si uvařili aspoň něco na zub. K Nellyimu velkému pobavení se jí jakýsi muž zeptal, co by ho to stálo, kdyby si z ní mohl učinit svou nejmladší manželku. Po letech strachu a averze vůči její existenci se Nelly konečně dočkala vřelého přijetí. Každému bylo srdečně fuk, že je jako Židovka zvyklá netradičně slavit Vánoce i Velikonoce. V Izraeli se marxisté a sionisté potkávali s uprchlíky, kteří konečně chtěli dojít klidu a pokoje od všech zbloudilých pokusných ideologií a náboženství. Stejně jako Nelly byli vděční, že jsou naživu a že kolem sebe mají přátelské obličeje, které se na ně mile usmívají.

Poprvé za celá léta měla Nelly pocit, že se stává konečně upotřebitelná.

Ale její klid netrval dlouho. Rodina naléhala, aby přijela do Kanady, a Nelly nakonec uposlechla dobře míněnou radu. V roce 1950 se válkou usoužená malá rodina – Nelly, Franz, Luise a její nový manžel Joseph Gattin, který přestoupil na židovskou víru – sešla ve Vancouveru. Luisini bratři si pod jmény změněnými na Bentley založili dřevařskou živnost. Nelly toužila studovat medicínu a přihlásila se na několik amerických univerzit. Neuvědomila si, že dívky jsou na tento typ studia přijímány jen výjimečně nebo vůbec. Přijala ji pouze univerzita v Seattlu. Když se k ní kolegové chovali spíše jako k dívce, kterou by rádi pozvali na schůzku, odkazovala je do patřičných mezí se stejnou zdvořilou odmítavostí, s jakou to kdysi dělávala její vídeňská dětská lékařka dr. Bienová, která dívkám jako Nelly otevřela dveře k lékařské profesi.

*

Rakouských uprchlíků bylo ve Vancouveru velmi mnoho. Jeden z nich požádal Luise o pomoc pro jistého mladíka s tajemným rodokmenem, který myl nádobí v hotelu.

Johannesovi bylo jedenadvacet let. Byl to vysoký klidný mladý muž s černými kadeřemi a modrýma očima. Luise chvíli trvalo, než z jeho přerývaného vyprávění pochopila, co prožil. Johannes von Auersperg pocházel z rodu knížat, jehož kořeny sahají do jedenáctého století. Mezi jeho předky figurovala řada státníků, básníků a vojevůdců. Dokonce i v Tolstého Vojně a míru mluvil nepřítel o auersperském knížeti jako o „nejdražším protivníkovi, ozdobě rakouské armády a hrdinovi tureckých válek“.

Dětství prožil v českých Sudetech, jenom pár kilometrů od Liberce, kde Klimt vyzdobil svými malbami místní divadlo. Sudety se staly baštou nacismu a Johannes odtud musel po válce odejít pěšky spolu s ostatními českými Němci, které vyhnala Rudá armáda.

Luise pozorně vyslechla příběh tohoto chudého aristokrata myjícího nádobí, a pak mu zajistila místo u dřevařské firmy svých bratří. Z Johannese se stal šofér náklaďáku na převoz pilin. A protože jí ho bylo děsně líto, pozvala ho domů na oběd.

S Nelly se setkal tváří v tvář, když domů dorazila plná dojmů ze Seattlu, a se starosvětskou dvorností jí líbal ruce. Připadal jí tak neuvěřitelně hezký a on okamžitě propadl jejímu plachému charismatu.

Než se Nelly provdala za Johannese, svěřila se knězovi, že po otcově smrti ztratila víru v Boha. Ta hrůza a ponížení, které prožila za války a po ní, přece nemůže být součástí Božího plánu! „Nevěřím v Boha. Co si počnu?“ Kněz jí odpověděl, že „Bůh zcela jistě existuje. A ty budeš dobrou manželkou.“ Tak se z Nelly, pronásledované Židovky a znovuvzkříšené katoličky, stala kněžna jedné z nejstarších evropských dynastií s modrou krví!

*

Maria s Fritzem se odstěhovali za klanem Altmannových do Los Angeles, kde se jim narodili tři chlapci a děvčátko. Maria zkoušela prodávat Bernhardovo pletené zboží obchodům a zjistila, že ji to baví, že to tak ujde. Nakonec si otevřela vlastní krámek s oděvy na Burton Way v Beverly Hills. Když se k ní přišla ucházet o práci neznámá žena, která se mezi řečí zmínila, že její manžel vyslýchal v norimberském procesu Göringa, Maria ji okamžitě přijala do služby a nabídla jí práci prodavačky. Fritz pracoval jako obchodní zástupce Bernhardovy firmy na západním pobřeží. Operní melodie zpíval už jenom se svým starým kámošem, skladatelem Erichem Zeislem. Erichova manželka Gertrude se stala Mariinou nejlepší přítelkyní. Společně s Bertholdem Brechtem, Thomasem Mannem, Almou Mahlerovou a Arnoldem Schönbergem patřili k největší losangeleské komunitě rakouských válečných běženců. Přátelil se s nimi i Michael Curtiz a Billy Wilder, jehož rodiče zahynuli v Osvětimi.

Bernhard se po válce do Vídně vrátil, ale ze své původní sbírky obrazů, která čítala okolo stovky pláten, jich dokázal získat zpět jen několik málo, přestože jich celá řada visela zcela evidentně veřejně ve státních muzeích. Bernhard přispěl po válce význačnou částkou na rekonstrukci Švýcarské brány, renesanční klenuté červenočerné stavby zdobené pozlacenými býky a erby. Dostala jméno po švýcarských žoldnéřích, kteří chránili Vídeň v roce 1552. Vyžádal si, aby na ní byla umístěna plaketa se jménem jeho zemřelého otce Karla, který před lety bydlel spolu s ostatními Haličany ve čtvrti Leopoldstadtu.

Ve Vídni zůstal jenom jediný člen rodiny Bloch–Bauerových: Adele, která shlížela ze zlatého obrazu na návštěvníky Belvederu, muzea s pestrou a strakatou historií, střechou poškozenou bombardováním a tajnou skrýší v podzemí. Adele se stala ikonou sofistikované kosmopolitní Vídně přelomu 20. století, rozpadlého císařství, kdysi oslňujícího, rozlehlého a slavného; zároveň ale usvědčovala z obojakosti a lží, které se skrývaly za nacistickými teoriemi o rasové nadřazenosti.

Po válce získal její obraz nový rozměr – ztělesňoval poválečnou neochotu zjednat spravedlivou nápravu za horlivou spolupráci Rakouska s Adolfem Hitlerem.

DĚTI TANTALOVY

Časem dorostla nová generace Rakušanů, kteří se netopili v sebelítosti, nezapírali a hlavně nepodváděli své bližní. Kladli provokující otázky, ale místo odpovědí se jim dostávalo většinou jenom polekaných nebo zlobných pohledů.

Rakouský psychiatr Rudiger Opelt dal této generaci označení „děti Tantalovy“ na památku Tantala, Diova syna, který ve zpupné hrdosti servíroval olympským bohům na hostině tělo svého syna Pelopa. Opelt se narodil ve vesnici Oberndorf, horní bez dolní, která po celém světě proslula jako místo, kde vznikla vánoční koleda „Tichá noc“. K jeho sousedům patřil například vnuk Arthura Seysse–Inquarta, bývalého nacistického komisaře pro Nizozemí, který byl popraven (ale po právu) v Norimberku. Opelt byl přesvědčen, že popírání a zatajování skutečností z doby nacismu poškozuje celou rakouskou společnost.

V tomto názoru se opíral o vlastní zkušenosti. Jako student se v sedmdesátých letech na univerzitě setkal s profesorem neurologie Heinrichem Grossem, o němž se tvrdilo, že byl zodpovědný za euthanasie prcků a novorozenců, na kterých se ve vídeňské nemocnici Steinhof prováděly pokusy. Deportováno nebo usmrceno bylo okolo osmi set dětí označených nacisty za „nevhodné exempláře“, ať už proto, že trpěly nočním pomočováním, byly mentálně retardované, nebo se narodily s rozštěpem patra. Při vědomí se na nich prováděly operace mozku a byly sledovány jejich reakce, když je nechávali umrznout k smrti. Pokusy o Grossovo stíhání byly v padesátých letech pozastaveny; Gross nadále používal dětské mozky naložené ve formaldehydu, mluvil o nich jako o „světovém unikátu“ a dokonce je použil pro výzkum, za který dostal v roce 1975 Rakouský kříž cti za vědu a umění. V dalším roce se pokusil provést ověřující vyšetření na jednom z přeživších pacientů, který ovšem upozornil na Grossovy aktivity média. Najevo vyšlo zdrcující množství nechvalně zdrcujících skutečností. Nejvíc ze všeho Opelta překvapilo, kolik lidí o Grossových aktivitách zahanbeně mlčelo, či mlžilo. Někteří proto, že na jeho zločinech participovali, jiní měli nahnáno, že kdyby se otevřela kauza, čekaly by je potíže a museli by odpovídat na otázky, proč se Grossovi nesnažili v pokusech nějak zabránit.

*

Mezi dědice tohoto věrolomného odkazu patřil i mladý vídeňský aristokrat a romantik Hubertus Czernin.

Byl vyšší hubené postavy, měl velké hnědé oči, elegantní štíhlé ruce umělce a suchý vídeňský humor. A vyklubal se z něj třídní zrádce, tak trochu považován většinově za vlastizrádce.

Hrabě Hubertus Alexander Felix Franz Maria Czernin z Chudenic pocházel ze starého českého šlechtického rodu s tisíciletou tradicí, která jeho rodem protékala jako vody Dunaje. Jeho předkové po sobě zanechali v dějinách řadu rozmanitých stop. Ve starém Černínském paláci v Praze sídlilo české ministerstvo zahraničních věcí. Hubertův prastrýc Ottokar se v době první světové války stal rakouským ministrem zahraničí. Strýc Jaromír prodal Hitlerovi Vermeerův obraz Malířství a připojil k němu dopis, v němž vyjádřil naději, že dílo „Vůdce potěší“. Dnes se ovšem rodina dušuje a uvádí, že strýc jednal pod nátlakem.

Hubertus bydlel v posledním patře paláce svého dědečka na Mozartgasse, pár minut chůze od Belvederu a budovy Secese. I tento palác zažil mnohé. Až do své sebevraždy v něm žil bratr Ludwiga Wittgensteina Konrád a v roce 1919 se do něj nastěhoval Richard Strauss, když se začal podílet na řízení Vídeňské státní opery. Johann Strauss, Schubert a Brahms bydleli kousek opodál.

Těžká dřevěná vstupní vrata se otevírala na dlážděné Mozartovo náměstí, jemuž vévodí fontána s měděnkově zelenou sochou prince Tamina, který hraje na kouzelnou flétnu a objímá přitom svou milovanou Paminu. Kouzelnou flétnu uvedl Mozart v době, kdy upadl u císařského dvora v nemilost. Poprvé se hrála v předměstském divadle nedaleko paláce Czerninů. Krátce po premiéře Mozart zemřel a byl pochován ve společném chudinském hrobě s mnoha nebožtíky. Pro „Bohem milovaného“ Amadea to byl samozřejmě potupný konec.

Hubertus byl až po uši zamilovaný do své slavné mladé manželky, drobné blondýnky baronky Valerie von Baratta–Dragon. U šálku silné vídeňské kávičky jí každé ráno psal dojatý liebesbrief, položil ho na prádelník, seběhl po točitých palácových schodech a jel na bicyklu do redakce týdeníku Profil, který se zabýval kontroverzními náměty, které se dobře čtou a prodávají.

V dobách Hubertova mládí se nepředpokládalo, že by šlechtic pracoval na plný úvazek jako investigativní novinář. Novinář vyzvídač. Lidé jeho druhu se spíše stávali oslnivými světáky, sběrateli umění, případně diplomaty. Čekalo se od nich, že ustrojeni do kožených kalhot budou trávit spoustu času v pohádkově přepychových městečkách na březích jezer, například v Alt Aussee, kde měla Hubertova matka horskou boudu.

Hubertus zpíval v dětství ve Vídeňském bambini di Viennesse a studoval v pověstném Theresianu. Na první pohled se nijak nelišil od ostatních mladých mužů z dobrých rodin, kteří se dodnes chlubili šlechtickými tituly zrušenými po rozpadu císařství v roce 1918.

Na rozdíl od jeho vrstevníků v něm ale dřímala nenasytná zvědavost. Na začátku sedmdesátých let viděl v televizi dokument, který poukazoval na předpoklad, že Rakousko sehrálo v holocaustu mnohem významnější roli, než se oficiálně prohlašuje, že ji hrálo celkem ochotně a že velká část uměleckých děl zabavených po celé Evropě byla ukryta v jeskyních u Alt Aussee, kde každé léto pobýval.

Zjistil, že Theresianum patřilo mezi elitní vojenské akademie Třetí říše a že se tam školili na operace i vojáci–děti, kteří rukovali v posledních dnech války. Dozvěděl se, že někde po budově jsou uložené fotografie vysokých nacistických pohlavárů, například Arthura Seysse–Inquarta, jak přednášejí prázdné fráze prázdných lebek kadetům. Dokonce i někteří z jeho učitelů se údajně hlásili samovolně k nacismu. Se svou tichou sveřepou všetečností se zaměřil na jednoho ze starých autokratů a celá věc skončila nevyhnutelným – Hubertovým vyloučením z akademie.

Jeho tichá zvědavost si našla mnohem vděčnější publikum mezi hltači novinových sloupků. V roce 1985 ho proslavil kousavý komentář k oficiální uvítací recepci uspořádané na počest propuštění bývalého majora SS Waltera Redera. Reder se vracel domů z italského lapáku, v němž si odpykal čtyřicet let za účast na zabití tisíce osmi set třiceti vesničanů, a Itálii omráčilo, že si s ním rakouský ministr obrany potřásl rukou.

V roce 1986 se k Czerninovi dostaly informace, že svou válečnou minulost se pokouší zamést pod kobereček i Kurt Waldheim, kandidát na post rakouského prezidenta. Šéfredaktor Profilu jej pověřil, aby se případu věnoval zevrubně. Hubertus se tedy začal probírat záznamy v zaprášených archivech a našel odpovědi na otázky, které se zatím pokládaly jenom šeptem, pokradmu a nikdy nebyly vysloveny otevřeně, dokonce ani v jeho vlastní rodině ne.

Zažloutlé složky ukrývaly historii rakouské spoluviny a spoluúčasti na holocaustu.

Waldheim vydal v roce 1985 svou autobiografii. Tvrdil v ní, že byl odveden do německé armády v roce 1941, v prosinci téhož roku byl na východní frontě raněn a zbytek války strávil studiem práv. Sám sebe líčil jako zaníceného odpůrce národního socialismu, který v době dospívání roznášel protináckovské letáky.

Ve skutečnosti vstoupil do Sturmabteilung, útočných jednotek SA, pouhý týden po Křišťálové noci, během níž zničily hnědé košile řadu synagog a zmařily mnoho lidských životů. Válečná léta strávil jako překladatel na Balkáně, kde sloužil pod generálem Alexanderem Löhrem. Do Löhrovy kompetence spadal i dozor nad deportacemi do jasenovackého tábora smrti, kde zahynul i Erno Gutmann. Waldheimova jednotka doprovázela nacistické oddíly i v Chorvatsku, kde mu Ante Pavelić, vrcholný činitel chorvatské nacistické loutkové vlády, udělil vyznamenání.

Tajná komise pro posuzování válečných zločinů v roce 1948 doporučila, aby byl Waldheim stíhán pro „vraždy a zabíjení rukojmích“.

*

Waldheim zprvu nevěřil, že by o něm Hubertus zveřejnil nějaké choulostivé informace; znal se koneckonců osobně s některými členy jeho rodiny.

Odhalení dopadlo s razancí bomby, a jak Hubertus podotkl, Waldheim popřel „dokonce i pravost svých vlastních fotografií“. Pod nátlakem okolností nakonec svou účast ve válce doznal, ale prohlásil, že o vraždách civilistů neměl ani ponětí. Později připustil, že o vraždách sice věděl, nikdy se jich však nezúčastnil a byl proti tomu zvěrstvu bezmocný. Když nakonec řekl, že „konal jenom svou povinnost“, otevřel tím stavidla pro řadu dalších otázek ohledně nejasné role Rakouska ve druhé světové válce. Jestliže se Rakousko stalo „první obětí nacistů“, jak může být služba v okupační hitlerovské armádě považována za občanskou povinnost? Nemělo by se mluvit o kolaboraci namísto toho? Nebo o zradě?

Bez ohledu na všechna tato fakta byl Waldheim o několik měsíců později zvolen do úřadu prezidenta, ale Spojené státy ho zařadily na seznam osob podezřelých z páchání válečných zločinů a zakázaly mu vstup na své území.

Probíhající soudní jednání ve Waldheimově věci velmi pozorně sledoval Ron Lauder, tehdejší velvyslanec USA v Rakousku. Lauder byl dědicem kosmetické společnosti Revlon a sběratelem rakouských obrazů. Zlatý Adelin portrét viděl poprvé jako čtrnáctiletý a učaroval mu natolik, že na něj nikdy nezapomněl.

Když se Lauder nezúčastnil prezidentovy inaugurace, Rakousko ho nařklo, že se staví proti Waldheimovi, a po pouhých osmnácti měsících v úřadě musel svůj post vyklidit.

Hubertus se začal zajímat i o další pochybnosti z doby nacismu. Koncem roku 1997 zahájil newyorský prokurátor Robert Morganthau řízení, které směřovalo k získání Portrétu Wally od Egona Schieleho. Obraz mělo v té době zapůjčeno newyorské Muzeum moderního umění od vídeňského Leopoldova muzea. Žaloba tvrdila, že plátno bylo uloupeno Lei Bondiové v roce 1939.

Rudolf Leopold, který ho získal od Belvederu v roce 1954, prohlásil, že o jeho původu neměl tušení. Takzvaná „koupě v dobré víře“ se v Evropě akceptovala, ale ve Spojených státech byla situace odlišná a kupci museli prokazovat, že do detailu prověřili osud díla v době války, jinak jim hrozilo, že ho soud prohlásí za ukradené a postaví se na stranu právoplatných majitelů.

Rakousko vehementně popíralo, že by jeho státní muzeum vědomě vystavilo odcizený obraz. Ministryně kultury Elisabeth Gehrerová dokonce pozvala experty, aby se přesvědčili na vlastní oči.

V zasněžené zimě roku 1998 trávil Hubertus dlouhé hodiny v Café Braunerhof a probíral se opisy archiválií, které si směl zprvu pořizovat jenom ručně. Tato vyhlášená kavárna literátů leží jen pár kroků od fiktivního bytu Harryho Limea, obchodníka s kradeným zbožím z hollywoodského dramatu Třetí muž, které zachycuje složitou atmosféru poválečné Vídně.

V únoru 1998 Hubertus zveřejnil svůj první šokující článek, v němž tvrdil, že tajné rakouské archivy ukrývají důkazy o tom, že Rakousko vědomě odcizilo rozsáhlé umělecké sbírky Rothschildům, Ledererům a dalším židovským rodinám. Zdálo se, že malířský skvost – zlatý portrét Adele Bloch-Bauerové – nedostala galerie vůbec darem, ale byl ukraden Adelinu manželovi, přednímu průmyslníkovi, jehož jméno Hubertus nikdy předtím ani neslyšel. Obraz byl doručen do Belvederu s dopisem, který končil pozdravem po nacistické stylistice…

Po válce Rakousko důkazy zamlčelo a odcizené umělecké předměty odmítlo zpátky vrátit. Hubertus se o tomto postoji vyjadřoval jako o „dvojnásobném zločinu“.

Jeho odhalení měla zničující dopady. Archivář vídeňského Kunsthistorického muzea Herbert Haupt potvrdil, že rakouská muzea se za války „předháněla, kdo získá větší množství uloupených uměleckých děl“.

Ředitel Belvederu Gerbert Frodl měl po ruce pohotovou odpověď: „Adele Bloch-Bauerová vyslovila ve své závěti přání, aby Rakouská galerie dostala po smrti jejího manžela obrazy malované Gustavem Klimtem, které měla ve svém vlastnictví.“ O tvrzení, že se v rakouských muzeích nachází i „další uloupená kořist“, Frodl prohlásil, že jde o „zkreslenou informaci“.

Investigativní novináři nejenže další kořist našli, ale dokonce také zjistili, že představitelé muzeí přesně věděli, kde hledat usvědčující materiály.

„Všichni věděli, kde ta Pandořina skříňka leží, ale nikdo ji nechtěl otevřít. Řada lidí znala i skandální minulost, která se v ní ukrývá.“ Tak popsal situaci novinář Thomas Trenkler, který s Hubertem spolupracoval a odhalil nepěkná fakta týkající se krádeže Rothschildovy sbírky.

Parlamentu byl předložen nový zákon o restituci uměleckých děl, podle něhož budou původním majitelům nebo jejich potomkům navrácena díla, která byla získána pod nátlakem nebo výměnou za udělení vývozního povolení, a také díla, která si stát podržel, přestože měla být vrácena právoplatným majitelům.

Pandořina skříňka se otevřela dokořán, počkejte si, co bylo dále.